Tak že prý je podle rusofobů dějepis na školách moc proruský a prý potřebuje změnu. Zadání západních spojenců je myslím zřejmé. Je třeba, aby masy vnímaly Rusko jako nepřítele a byly ochotny proti němu podniknout prakticky cokoliv
Morálka a konec konců i všechny tzv. mravní principy musí jít nekompromisně stranou, jde-li o dobrou věc.
Přecházel jsem netrpělivě po své zemljance, pět kroků tam, pět zpátky, a čekal, až se lovci vrátí z lovu, na který jsem je vyslal.
„Jen aby se jim nic nestalo!
Člověk zapadne do závěje ani neví jak, a pak se děj vůle páně!“ obával jsem o jejich životy, protože sněhu bylo požehnaně a taky bezesporu mrzlo, stačilo se jen na chvilku zamyslet a už jste byli jako ten kámen.
Ale lovci pořád nešli, ačkoliv se měli podle úmluvy vrátit dnes odpoledne. Už jsem přiložil asi desetkrát kamen a smluvené znamení, kterým lovci měli ohlásit svůj příchod, pořád nepřicházelo.
Začalo se stmívat, byl jsem nucen rozsvítit čadící petrolejku, petrolej v ní byl nejspíše ředěný. Ale ani mihotání plamene mne neuklidnilo. Opět jsem přiložil do kamen, ale ani to mne neuklidnilo.
„Nasadím si čepici a půjdu jim naproti!“ zmocnilo se mne strašlivé pokušení, že půjdu lovcům naproti.
Měl jsem co dělat, abych se mu ubránil, neboť to byl holý nesmysl, vyrážet do mrazu s minimální pravděpodobností, že lovce, vracející se z lovu skutečně potkám, vždyť všude kolem nebylo nic než jen široširá tundra, mnohem pravděpodobnější bylo, že někde zabloudím a nikdo nikdy mne už nenajde a nepohřbí v rodné zemi.
Ale to zlé pokušení mne přece jen nakonec přemohlo.
Nasadil jsem si kožešinovou, přesněji sobolí čepici a chystal se zhasit petrolejku, když se na střeše zemljanky ozvalo zadupání. Zbystřil jsem sluch a čekal, zda se zadupání bude opakovat, abych se ujistil, že se mi to jen nezdálo, neboť moje mysl byla bezpochyby rozjitřena dlouhým čekáním na návrat lovců.
Uběhla dlouhá, bezesporu nekonečná, minuta, když se zadupání ozvalo znovu, přesně tak, jak bylo domluveno.
„Už jsou tady!
Vrátili se!“ vypískl jsem radostí, protože teď už nebylo pochyb, že se lovci vrátili.
Petrolejku jsem už tedy, i když čadila opravdu příšerně, nezhasil, ale místo toho otevřel poklop zemljanky a vyhlédl ven. Na obloze už bylo plno hvězd a pod těmi hvězdami stál milý patriarcha Kiril.
„Tak jste se vrátili?“ zvolal jsem radostně, vysoukal se ze zemljanky a srdečně objal milého patriarchu, vroucně ho políbiv na ústa zrovna tak, jako bych já byl Kristus a on mým nejmilejším učedlníkem.
„Nu vrátili,“ přikývl milý patriarcha, otřev si svá ústa hřbetem ruky, kterou měl zastrčenou v palčáku.
„A nesete?“ zeptal jsem se ho.
„Nu, neseme,“ přikývl a ukázal na velký pytel, jenž ležel na zemi, „mám ho hodit dovnitř?“
„Ano, hoďte ho dovnitř. To bude nejlepší. Ať nestojíme na mrazu. Bude už dobře minus patnáct,“ řekl jsem.
Patriarcha s hekáním vzal pytel a hodil ho dolů do zemljanky, kam taky, s tupým žuchnutím, dopadl. Po pytli jsme vlezli dovnitř i my.
„Bože, tady je příjemné teplo!“ oddechl si patriarcha.
„Topím poctivě celý týden, co jste byli na lovu,“ řekl jsem a dodal, „tak mi ho ukažte!“
„Hned to bude,“ přikývl patriarcha a, vytáhnuv z pod svého kněžského roucha lovecký nůž, přeřízl konopný provázek, kterým byl pytel svázán.
„Tak se na to podíváme!“ zvolal jsem a, jako bych stahoval králíka, jsem stáhl pytel, z něhož na mě vykoukla hlava kremelského pána, jednoho z nejmocnějších mužů planety.
„Udělali jsme to přesně tak, jak jste to říkal. Přímo mezi oči,“ řekl patriarcha a ukázal na ošklivou ránu mezi očima státníka.
„Ano, tak je to nejlepší, hezky mezi oči.
Předpokládám, že příliš netrpěl,“ prohodil jsem.
„Netrpěl ani trochu,“ přikývl patriarcha.
„Na to, jak škodil, skončil ještě dobře.
Moc dobře,“ řekl jsem a zeptal se, „kolik váží?“
„Hádal bych, že tak osm pudů.
To víte, už měl taky svoje roky. Nikdo nemládneme,“ odpověděl patriarcha.
„Osm pudů, to se ještě dá. Vždyť taky cvičil, ale obličej se mu už docela zakulacoval,“ přikývl jsem.
„To se ví, že zakulacoval. My, Rusové, už jsme takoví,“ souhlasil patriarcha.
„Ano, vy, Rusové jste už takoví,“ souhlasil jsem i já a dodal, „když už jsme u toho, kde jsou lotyšští střelci?
Nepřišli s vámi?“
„Nepřišli a ani už nepřijdou. Zůstali tam,“ smutně pronesl patriarcha.
„Všichni?“ optal jsem se.
„Do jednoho. Do jednoho padli za naši i vaši svobodu,“ odpověděl patriarcha se slzami na krajíčku.
„Co se dá dělat?
Svoboda nebyla nikdy zadarmo, hlavně pak svoboda slova,“ řekl jsem a dodal, „hned vám vyplatím smluvenou odměnu.
Je to v dolarech, nevadí?“
„Co se dá dělat?
I dolary jsou přece peníze,“ neprotestoval patriarcha a já mu vyplatil slíbenou odměnu.
Když jsem mu dával peníze, všiml jsem, jak zálibně hledí na moje hodinky.
„Líbí se vám?“ zeptal jsem se.
„Tuze, vždy jsem si přál mít Pobědy,“ přikývl patriarcha a mlsně se olízl.
„Tu máte, jsou vaše. Zasloužíte si je,“ ukázal jsem na pytel a dodal, „vyhodíme ho ven, ať se o něho postarají vlci a pak se napijeme, co říkáte?“
Patriarcha souhlasil a tak jsme pytel i s jeho obsahem hodil ven a pak zase zalezli do zemljanky.
„Vodku nebo šampaňské?“ zeptal jsem se pak.
„Vodku,“ řekl patriarcha.
„Tak na svobodné Rusko!“ pozvedl jsem hořčičák vodky.
„Na svobodné Česko!“ pozvedl hořčičák vodky i patriarcha.
„Na zdraví Krista Pána!“ zvolal jsem ještě, protože, málo platné, pil jsem přeci jen s duchovní osobou.
„Na zdraví Krista Pána!“ zvolal i patriarcha a když jsme do sebe vodku obrátili, zeptal se, „a děvky by nebyly?“
„Propánajána, já hlava dubová, vždyť já úplně zapomněl na děvky!
Hned pro ně pošlu na Krym, budou tady cobydup,“ uhodil jsem se do hlavy.
„To nevadí. Aspoň se mezitím pořádně ožereme,“ utěšoval mne patriarcha Kiril a opravdu jeho vousy byly delší a delší, až už to nebyly vousy moskevského patriarchy, ale plynovod Nordstream na dně Baltského, ke koupání ne zrovna dvakrát vhodného moře, však taky Kaliningrad není Jalta, tam se na rekreaci opravdu nejezdí...
