Dobře si vzpomínám na svůj údiv, když jsem v normalizačním rozhlasu slyšel hrát mezi těmi všemi Vávry a Gotty Pražský výběr! Až o mnoho let jsem se dozvěděl, že to bylo díky hrdinství jednoho velmi statečného rozhlasáka
Petra H. si vážím víc než kohokoliv jiného. Je to on, kdo ve mně posiluje víru, že zdravý rozum nakonec zvítězí.
A co na tom, že jeho šatstvo je zaplátované, když je především čisté?
Když můžu, vždy za ním zajdu pro slovo povzbuzení, že se jednou tyto špatné a zlé časy musí skončit a zdravý rozum nakonec přece jen zvítězí.
„Jel jsem nedávno autobusem, já totiž velmi jezdím rád autobusem, rád pozoruji, jak se mu zavírají a otvírají dveře, ostatně jako senior to mám skoro zadarmo. Jeli jsme po nějaké okresní silnici a najednou se před námi, jako zlý přízrak, ocitla nějaká babka na kole.
,Ta ženská se zbláznila! Jezdit na kole!‘ napadlo mne hned a bohužel jsem nebyl daleko od pravdy.
Autobus zpomalil, až skoro stál. Autobus nemohl babku předjet, protože silnice byla úzká a řidič musel při objíždění dodržet vzdálenost 1,5 metrů od té proklaté babky, která měla ještě tu drzost, že neměla ani elektrokolo.
Cesta autobusem se změnila v horor. Babka pořád jela na kole, a my za ní, a ona ne a ne odbočit, nebo rovnou zastavit a slézt z kola!
Jeli jsme tak rovných pět hodin, než se konečně nebohému řidiči našeho autobusu podařilo babku předjet, a my za dvě minuty dojeli na konečnou zastávku. Vyskočil jsem z autobusu, abych mohl babce vynadat do cykloteroristek a kapesním nožem ji propíchnout obě duše, protože lidé, kteří vedou kolo se o jeden a půl metru předjíždět nemusí.
Ale babka nikde!
Možná to ale nebyla babka, ale nějaký svazák převlečený za babku.
Já ty svazky dobře znám!
Za minulého režimu jsem hrával na jejich akcích, protože jsem měl ÚV SSM nějaké kontakty. Ale protože jsem byl statečný, tak jsem schválně zpíval na těchto akcích falešně a tak je vlastně sabotoval. A z honorářů, které jsem za to dostával, jsem skupoval v papírnictvích mávátka a lampióny, takže lidé museli kvůli mně chodit do prvomájových nebo lampiónových průvodů s holýma rukama,“ vyprávěl mi Petr H. svůj drastický zážitek s babkou na kole, kterého jsem navštívil v jeho skromném příbytku, klasické chýži pod horami.
„Jo, těch jeden a půl metru je průser. I deset centimetrů je moc, kdyby ovšem člověk neměl strach, že mu cyklista při předjíždění poškrábe auto,“ souhlasil jsem s Petrem H.
„Ale ještě větší průser je základní nepodmíněný příjem!
Vezměte si třeba mě!
Mně stačí k životu tři tisíce měsíčně, víc opravdu nepotřebuju. A teď budu najednou dostávat sedm tisíc měsíčně, aniž bych hnul prstem!
Myslíte, že budu teď pracovat, že budu hamonit?
Ani náhodou, a ještě si za to, co mi zbude těch sedmi tisíc, vezmu hypotéku v bance, kterou by měli zdanit až zčerná a PPF by taky měli hezky zdanit tady u nás, a ne někde v daňovém ráji, nebo rovnou znárodnit, když už chtějí socialismus se vším všudy, no ne?
Ale ať nesahají na to, co si lidé vybudovali za celý svůj život svojí prací jako já!
Co jsem jen naskládal po nocích, co jsem jen nalozil do zadku komunistům, abych svým majetkem a západními auty dokázal, že ten jejich komunismus je jenom chiméra!“
I v tomto jsem musel dát Petru H., za pravdu, on je tím vzácným člověkem, jehož rozum je natolik zdravý, že nápadně převyšuje rozum všech ostatních a jen jakousi nevysvětlitelnou záhadou prohrají takoví lidé jako on každé volby, ale co chcete, když demokracie je evidentně spolčením hlupců, kteří si říkají lid, jemuž patří všechna moc v naší nešťastné zemi?
