Nechci samozřejmě Václava Klause do ničeho nutit. Jeho manželka je dost rozumná na to, aby věděla, co je pro čestného muž nejlepší
Tváře všech přítomných zaměstnanců Institutu Václava Klause, shluklých kol bělovlasého, v bílé roucho oděného muže, byly nábožně vážné.
„Můj čas se naplnil. Celý svůj život jsem bojoval za kapitalismus takový, jaký jsem ho znal z přednášek marxismu-leninismu, které jsem pilně navštěvoval.
Kapitalismus byl moje všechno, byl víc než moje vlastní žena.
Ale teď jsem byl kapitalismem zrazen!
Nadnárodní velkokapitál přešel na stranu progresivitické levice a jakožto čestný muž vím, co je mojí povinností.
Vajgle, podejte mi nůž, ten s dlouhou čepelí a růžovou střenkou!“ pravil bělovlasý muž.
„Tady, pane prezidente!“ podal mu Vajgl dlouhý nůž.
Bělovlasý muž jej vzal, poklekl si na žíněnku, kterou představoval Jakl, a ještě jednou, naposled se usmál.
„Za vaši i naši svobodu! Za kapitalismus!“ zvolal pak a dobře naučeným grifem rozpáral si břicho, ze kterého okamžitě vyhřezly všechny jeho knihy v kožené vazbě.
„Náš sen o novém, kapitalistickém člověku a novém kapitalistickém světě se skončil. Nikdy jsem neviděl krásnější smrt a to umím arabsky,“ řekl Vajgl a, zvednuv jednu z knih, která vylezla nebohému teoretikovi kapitalismu z břicha, s údivem zvolal, „hrome, Dálkový výslech, jak se tam proboha dostal?
To je zrada, mít v sobě Havla, a já ho tak miloval!
Jak teď vypadám!?“
Naštěstí ale Vajgl věděl, co se sluší a patří v takovém případě, když člověk ztratí svou tvář.
Vytrhl nuž ze ztuhlé ruky zrádce a sám si ho vrazil do břicha, z něhož ovšem vystříkla jen odporně páchnoucí tekutina připomínající močůvku...
Je vcelku dobře, že se tato móda přišedší v Japonsku uchytila právě v Institutu Václava Klause, proti gustu žádný dišputát!
