Ale naštěstí se této masové okupační nenávistné levičácké cyklojízdě jízdy postaví do cesty hrstka statečných pravicových aktivistů v čele s panem Zálomem
Nebohý Luboš skončil špatně, ale dalo se to čekat, protože byl fanatický milovník svobody a s těmi to většinou končí špatně.
Luboš totiž svobodu zoufale miloval, byla mu nadevše.
Jednou mě zavedl k dálnici a řekl: „Vidíš ty řidiče? Chovají smrtelnou nenávist ke všemu, co by je jen trochu zpomalilo, auta, ve kterých sedí, je připravila o svobodu, i o rozum.
A mě taky, protože chci, jako svobodný člověk přejít na druhou stranu, nechci být ničem omezený, ale kvůli dálnici a autům nemůžu.
Vždyť co jiného než demonstrace síly je to, že si auta pro sebe zabrala tento pás půdy a nepustí mne dál?
Co jiného než demonstrace síly je to, že se z této dálnice, nebo z kteréhokoliv jiného města ozývá bez přestání hluk, jehož zdrojem jsou automobily?
Mám přece svobodu, a proto musím mít i svobodnou volbu, zda chci ticho nebo ne. Ale auta mi tuto svobodnou volbu upírají, nutí mne žít v ustavičném hluku.
Automobilům je dovoleno vše, ale mě, který chci žít v tichu, není dovoleno nic, protože auta okupují celý svět!
Auta parkují na chodnících, neoprávněně zabírají prostor, který jim vůbec nepatří, kvůli dálnicím stát vyvlastňuje pozemky.
Ano, slyšíš dobře, Karle!
Kvůli autům sahá stát na to, co je každému svobodnému nejposvátnější, na soukromé vlastnictví!
Je to vyjádření podřízeného postavení skutečně svobodných lidí vůči motoristům!
Možná by nebylo od věci na vhodném místě dálnici zablokovat a dát tím lidem v autech možnost na chvilku se zastavit a zamyslet, kam se vlastně pořád ženou jak stádo.
A nenávistným motoristickým aktivistům, dát tak trochu ochutnat jejich vlastní medicínu...!“
A než jsem tomu stačil zabránit, vstoupil Luboš na dálnici, aby ji zablokoval a dal možnost lidem v autech se na chvilku zastavit a zamyslet.
Chudák, to ta jeho proklatá touha po svobodě ho zahubila!
