Nejsmutnější socdemácký první máj

Tak smutný první máj sociální demokracie ještě neslavila. Aby ne, když dostává nakládačku od úspěšného politika, který řídil firmu a podnikání rozumí

            Byl to letos ten nejsmutnější soc demácký první máj, jaký jsem na vlastní kůži zažil, a to jsem členem strany už od roku 2009, přesněji od léta onoho roku, kdy mne vítězství sociální demokracie v předčasných volbách oslovilo natolik, že jsem sám od sebe vstoupil do strany .

            Už loňský první máj byl takový divný. Jako bych vedení strany, jež se tak lišilo od nás, obyčejných straníků, viděl přes matné sklo, skoro takové jako se používá při částečném zatmění Slunce k pozorování nejbližší hvězdy.

            Pravda, na loňskou oslavu jsem přišel tehdy už trochu posílen, neboť cestou jsem se stavil v hospodě čtvrté cenové skupiny, historickém skanzenu, v němž ještě přebývají poslední relikty těch, za které se my sociální demokraté bijeme nejvíce.

            „Na tu práci!“ musel jsem si dát několik panáků s pracujícími lidmi, již takto slavili svůj svátek práce, i když loni vyšel na neděli, což je vždy smůla.

            Letos už byla hospoda zavřená, její okna vymlácená. Kdoví, kam se podělo její osazenstvo, co se stalo s výčepním pultem, člověkem, co za ním stál.

           Nejživotnější ze všech se mi zdál Poche. Toho jediného jsem viděl zřetelněji, snad proto, že se angažuje v cyklistickém svazu a já si loni, těsně před prvním májem pořídil elektrokolo.

            Ale taky mne tehdy napadlo: „Není svátek práce už jen přežitkem? Stojíme na prahu čtvrté průmyslové revoluce, jakýpak svátek práce?“

            Dál jsem už tu myšlenku nerozváděl, protože zábava se přece jen trochu rozproudila. Volby byly ještě daleko, tehdy se dalo ještě věřit v nějaký zázračný obrat, prudký nárůst volebních preferencí, vždy ekonomická čísla nebyla vůbec špatná.

            Už loňský první máj byl divný, ale letos, letos to byl hotový pohřeb!

            Slunce sice svítilo, ale ze všeho nejvíce připomínalo voskovice plápolající u hlavy nebožtíka.

           Rozkvetlé stromy podobaly se tak nápadně pohřebním kyticím, až se mi z toho dělalo nevolno.

            Po upřímném veselí nikde ani památky, vše bylo nucené a strojené. I ty párky rvali si lidé do úst násilím, jejich tváře se zmítaly v zoufalém boji s dávením, jež je bez ustání nutilo všechno vyvrhnout ven.

            Vše podtrhovalo kvílení dechovky.

            Hrála sice „Škoda lásky“, ale jakýmsi podivuhodným způsobem to znělo jako „Pochod padlých socdemáků“.

            V improvizovaném tanečním kole se ploužil se jediný taneční pár, tvořený ještě zakládajícími polistopadovými členy strany, kteří nejspíše osobně znali prof. Horáka, jenž byl v devadesátém třetím roce odstraněn z vedení strany.

            Když mluvím o vedení strany, to sedělo úplně bokem, izolované už zcela od všeho reálného. Mezi ním a vším ostatním byla neviditelná bariéra, kterou nešlo nijak překonat. Ze všeho nejvíc mi ti lidé připomínali blázny na uzavřeném oddělení, snad opět jediný Poche se mi zdál trochu normální.

            „To není oslava svátku práce, to je tryzna!“ pomyslel jsem si a s největším přemáháním dopil další pivo, aniž by se mne ovšem zmocňovala ona euforie, jež se mne obvykle po pivu zmocňuje.

            Přítelkyně, ve smyslu stranickém, jež seděla u téhož stolu, jako by mi četla myšlenky.

            Bolestně vzdychla a řekla: „Všiml sis, příteli, že tu letos nejsou žádní ptáci?

Vždy tady bylo na prvního máje tolik ptáků, pěnic, drozdů, ba i kosů.

 Švitořili, vlévali energii do žil.

            Ale letos, ani jeden pták!“

            „Opravdu,“ řekl jsem, rozhlížeje se kolem sebe, „ani jeden pták. Kam se poděli?“

            Přítel, velký tělnatý muž v koženém saku, jenž seděl taky u našeho stolu s manželkou v květovaných šatech, vybuchl: „Co by tady dělali?

            Co by si na nás ještě vzali?

            Volby jsou v hajzlu!

            Projedeme to na celé čáře!“

            Samým rozčilením praštil do stolu tak, až se převrhla váza s růží, která na něm stála.

            „Strana není v nejlepší kondici, to je fakt,“ připustil jsem váhavě, ale pak přece jen řekl nahlas to, co mne dnes, na prvního mája trápilo už od rána, na co jsem myslel, i s ohledem na překotný vývoj události, neboť i mne se dostala do rukou kopie jistého dopisu, „zdá se, a říkám to samozřejmě velmi nerad, že se naše strana trochu přežila.

            I kdybychom naslibovali hory doly, i kdybychom kdekomu zvýšili platy, i kdybychom rozdali všechno, co máme,  i kdyby ekonomika rostla kdoví jak, stejně volby prohrajeme.

            Snad nám chybí osobnosti, čerstvé a morálně neopotřebované osobnosti. Lidé už nás, těch našich ksichtů mají podvědomě dost, s tím se nedá nic dělat.

            Jsme v úpadku, rozkládáme se zevnitř, ale není to jen přirozený vývoj?

            Buď naskočíme na vlnu populismu, nebo skončíme.

            Co je lepší?“

            Přítelkyně, co seděla u stolu, pokývala hlavou: „Měli bychom to dělat jako kukačky.“

            „Jak to myslíš?“ zeptal jsem se jí.

            Ale v tom už opět přítel v koženém saku uhodil do stolu: „Volby jsou v hajzlu! Když dostaneme do sněmovny dvacet svých lidí, bude to úspěch.

            O nějaké vládě, v níž bychom mohli prosazovat svůj program, si můžeme jen nechat zdát.

            Ale říkejte to tam těm!“

            Muž kývl směrem k vedení strany, z něhož vyčuhovaly rudé rty ministryně Marksové.

            „Možná by předčasné volby pomohly i nám. Snad už to jen jediná možnost, jak ještě zachránit, co se dá,“ pronesl jsem zamyšleně.

            Znovu se ozvala rána do stolu: „Měli bychom se učit od Babiše!

            Čím více afér, čím více vycházejí najevo jeho zlodějny, tím má větší preference!

            U nás v kraji měl Babiš hejtmana.

            Ale pak se ho jednoduše zbavil, protože prý pil.

            Ale který hejtman nepije?

            My se ale neumíme zbavit ani pitomého hejtmana, děláme to jak nějací fušeři.

            Co jsme to za stranu?

            Už dávno jsme se měli změnit ve firmu!“

            Muž v koženém saku, celý rudý, lapal po dechu.

            „U nás, v městečku, skončily všechny hospody kvůli EET. Živnostníků to u nás taky zlikvidovalo víc, než kolik se jich zlikvidovalo po únoru 1948.

Dřív byla naše náměstí plné stánků, dnes tam není ani jeden.

            A co myslíte?

            Všichni říkají, že budou volit ANO, že budou volit Babiše!“

            „Že by to opravdu bylo těmi koblihami? Co tam asi do nich dává za marmeládu?“ prohodil jsem.

            „A to počkejte, až se Babiš v létě ožení. To bude aspoň dalších deset procent hlasů,“ poznamenal tělnatý muž a dodal, „nejvyšší čas se spakovat.

            Nabídli mi, tam u nás, místo na jejich kandidátce. Prý jsem kvalitní kandidát, takové, že oni hledají. Byl bych třetí od konce. Ale řeknu vám upřímně, raději třetí od konce na jejich kandidátce než první místo na té naši!“

  Po těchto slovech nastalo ticho.                                                                                              

            I hudba přestala hrát sama od sebe, utichla jako náhle pokažený gramofon.

            Chtěl jsem vstát a odejít z této tryzny, ale nešlo to.

            Cosi mne nutilo zůstat a hledět na poprsí manželky přítele v koženém saku. Veškerou moji mysl ovládla tupá bezvládnost, to se mi na prvního máje ještě nikdy nestalo ani po deseti pivech.

            „Babiš zítra sám rezignuje, schválně, natruc! Zase mu vyskočí preference, zachraň se, kdo můžeš!“ nesla se od úst k ústům děsivá zvěst.

            Sebral jsem veškerou svoji vůli a natáhl ruku k poprsí ženy v květovaných šatech, po kterém najednou lezla zelená housenka.

            Vzít do prstů jsem ji ještě dokázal, ale rozmáčknout už ne.