Jak mě dnes informoval spolehlivý zdroj, byl pan L. Větvička vyhozen z blogu. Ačkoliv na Protiproudu, kde je pan Větvička kmenový autor, panuje brutální cenzura, nesouhlasím s tím, aby se podobná cenzura zaváděla i zde
Dnes se mi dostalo příležitosti, které se dostane málokomu a například Václav Havel přesně takovou příležitost promarnil, když v roce 1989 kývl na nabídku, aby se stal prezidentem České republiky, a tak se postavil do jedné řady s gaunery, kteří slíbili Gorbačovovi, že se NATO nebude rozšiřovat na východ.
Ano, nemýlíte se, dnes se mi dostalo příležitosti stát se čestným člověkem, takovým čestným člověkem jakým je třeba Jaromír Nohavica, jenž odmítl vrátit, na nátlak novodobých svazáků, Puškinovu cenu, kterou právem dostal, protože šíří svými písněmi mír a dobrou náladu mezi národy a konec konců taky mezi lidmi.
Ale hezky popořádku abych vás, nebo aspoň ty z Vás, kteří jsou sotva pologramotní (např. p. Zavadil, či p. Šejna) příliš nezahltil.
Jako vždy, tj. jako každou neděli, jsem zašel ke své bývalé manželce, abych se nažral k prasknutí, protože bývalá manželka umí skvělou svíčkovou.
Ale ještě jsem nestačil pověsit na věšák zhotovený ze srnčího paroží (vyhrál jsem ho kdysi v tombole na mysliveckém plese) svůj lehký balonový plášť, když mi bývalá manželka hlásila: „Na svíčkovou dnes zapomeň!“
„Co je?“ zaskočila mě velmi nepříjemně tato informace
„Větvičku vyhodili!“ sdělila mi bývalá manželka tu podivuhodnou novinu.
„Cože!?“ vytřeštil jsem na ni oči, jako by se mi místo ní zjevil Prigožinův přízrak (a to, že přízraky vidí jen nemocní lidé, neznamená, že přízraky neexistují, jak říká Dostojevskij, to vám potvrdí i paní Valíková, totiž že to říká Dostojevskij), „Větvičku? Toho Větvičku? Známého v ruských akademických kruzích jako nového Haška? Vyhodili ho z okna? Spletli si ho s Fialou?“
„Jo, Větvičku. Ale ne z okna, ale z blogu,“ přikývla bývalá manželka a energicky dodala, „na žrádlo není čas! Nažereš se jindy. Třeba v Užhorodě! Musíš vydat prohlášení!“
„Jaké prohlášení?“ byl jsem vedle jak třešeň.
„Na podporu Větvičky!“ div nevykřikla bývalá manželka.
„Větvičky? Vždyť je to přece lhář, to ví on sám nejlíp, že lže, jako když Peskov tiskne,“ namítl jsem.
„Jasně, že lže. A taky je to tak trochu magor, jako všichni z Protiproudu, už jim tam z těch světovládců tak trochu přeskakuje, Hájkovi, Větvičkovi a každému kdo tam pořád dokola píše ještě ty nekonečné pičoviny,“ kategoricky prohlásila bývalá manželka a položila mi své ruce na ramena, „nejde o nějakého blba, který si myslí, že všechno ví nejlíp, protože si umí dohledat informace na internetu, které tam zrovna pro takové blby, jako je on, chystají ti, kterým skočil na lep, protože je blb.
Jde o tebe.
To je, Karle, pro tebe ohromná příležitost!“
„Jaké příležitost, proboha? Přišel jsem se nažrat a místo toho musím řešit nějakého blba, protože ho vyhodili z blogu?“ začínal jsem být trochu naštvaný, protože už mi začínalo kručet v břichu.
Ale bývalá manželka už to měla evidentně promyšlené, protože zvolala jak Rajchl na demonstraci za mír: „Ty vole, vždyť se teď můžeš stát čestným člověkem, chápeš?
A můžeš se jím stát úplně zadarmo, ty vole!
Stačí, když na protest proti vyhazovu Větvičky přerušíš svoji činnost na blogu!
Nikdy si někdo nemohl tak levně opatřit nálepku čestného člověka jako ty teď!“
To mělo něco do sebe, ale taky tady byl jeden zádrhel.
„No jo, ale o čem bude psát Nožička, když nebudu na blogu?
Totiž o kom bude psát své humorné články? Napsal jich už asi dvacet, chudák,“ upozornil jsem na tento zádrhel.
„Na Nožičku se vyser, ten se nikdy za Větvičku nepostaví, protože by nemohl psát u ruských sportovcích, tvá čest je víc,“ argumentovala bývalá manželka a měla pravdu.
„Tak jo. Sice se dnes nenažeru, ale aspoň budu čestný člověk,“ přikývl jsem a slavnostně prohlásil, „přerušuji tímto své působení na blogu iDNES na protest proti vyhazovu p. Větvičky, protože i lhář má právo šířit své lži a svou nenávist, jako šířil své lži a svou nenávist pan Větvička, protože, kurva, cenzura je nepřípustná, stejně jako covidový apertheid, nebo mobilizace do války na Ukrajině!“
A sotva jsem to dořekl, rozlil se mi po celém těle hřejivý pocit. Ale hlad, totiž pokročilé stádium hladu (tak dobře známé třeba Jaroslavu Duškovi) to nebyl, i když jsem nežral. Ten hřejivý pocit, to je úplně něco jiného. Pořád to cítím, ty hřejivé vibrace, vycházejí z mého nitra, a taky z celého vesmíru. A podle toho, co mi říkali lidé, stateční, protože navštěvující koncerty Jaromíra Nohavici, jen tak nezmizí, protože mi to mohou potvrdit ze své vlastní zkušenosti.
Ostatně, teď už jsem jeden z nich, taky disident, ten, který se nepodvolil, který se vzepřel…
