Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. A Slovo znamená v biblickém kontextu konkrétního člověka. Bůh se stal člověkem, ale nikoliv v abstraktním principu,ale konkrétním člověkem s konkrétním lidským příběhem, každý je Bohem!
Začnu tím nejdůležitějším. Tím, že Slovo stalo se tělem. Tělem muže. Mým tělem. Teď už tedy víte, že jsem muž. Přiznávám, že se plně ztotožňuji s mužskou identitou. Jsem Syn. A spočívám v Otcově náruči. Otec je taky muž. Stejně jako já. Jeho náruč je pevná, taková, jaké bývají náruče mužů.
Otec mě drží ve své mužské náruči a konejší.
„Už bude dobře, už tě nikam nepustím! Zemřel jsi jednou a to docela stačí! Stal ses mužským tělem a přebýval mezi lidmi, ale už toho bylo dost. Přišel jsi do vlastního, mezi muže. Ale muži tě nepřijali. A ti, co tě přijali, se stali božími Dětmi, muži jako ty, zrodili se ze mne, z Boha,“ konejší mne můj Otec, neboť On je ten jediný Bůh.
„To jsem rád, že už mne nikam nepustíš. Být tělem není žádná slast! Ty hormony, to je fakt svinstvo! Ovládá to člověka, ani nevíš jak, určuje jeho identitu. Byl jsem mezi muži a ti mne nepřijali. Ženy by mne nikdy nepřibily na kříž, leda bych snad byl ženou jako ony. Ale Syn musí být vždy muž, jako i Otec musí být vždy muž!“ říkám Otci a ptám se jej, „ale čím je Slovo?
Je Slovo mužem či ženou?
Bylo přece na počátku Slovo. A to Slovo bylo u tebe a to Slovo jsi byl ty, Otče.
Je tedy Slovo taky mužem?“
Čekám, že mi Otec hned odpoví. Ale Otec mlčí.
Když to jeho mlčení trvá už celou věčnost, pomyslím si: „Snad není Otec mrtvý!“
Ale co pak Bůh může být mrtvý?
„Otče, snad jsi mě neopustil!“ vykřiknu, jako by ten nepopiratelný fakt, že stále spočívám v Otcově náruči, nebyl pro mne dostatečným důkazem toho, že Otec žije.
Ale tu Otec nakonec přece jen promluví: „Nu, Synu, už jsi velký, spočíváš v mé náruči dost dlouho, abys mezitím řádně dospěl v muže, to jest, abys měl rozum, neboť to je právě to, co rozlišuje muže od ženy, to jest přítomnost rozumu, a proto žena nemůže být nikdy Bohem. Mohu ti tedy říct nyní to, o čem jsme spolu dosud nemluvili nikdy takto otevřeně, ale zatím jen v náznacích, nadevše tajemných, stejně jako je nadevše tajemná naše existence.“
„Chceš mi snad říct něco o mé matce? O prvních třech minutách mé existence v těle muže, tedy o prvních třech minutách mé existence jako muže v lůně mé matky? O těchto prvních třech minutách nevím dosud vůbec nic!
Řekni mi, jak jsi přišel na tu správnou hodnotu kosmologické konstanty, aby nebyla ani příliš velká, ani příliš malá?“
„Ta správná hodnota kosmologické konstanty mě napadla hned, jsem přece Bůh. Ale je to stejně jen umělý konstrukt,“ řekne Otec a pokračuje, „chci ti říct tu nejdůležitější věc, totiž tu, že na počátku nebylo Slovo.“
Otcova Slova mne zapůsobí nečekaně silným dojmem.
„Na počátku nebylo Slovo a to Slovo nebylo u tebe, a to Slovo jsi nebyl ty?“ zvolal jsem ohromeně, vzrušeně se zachvěv v Otcově náruči, „a co tedy jsi, když nejsi to Slovo?“
Otec se usměje, což se stává málokdy, aby se usmál, vlastně se usmál teprve podruhé za celou tu dobu, co mne drží v náruči, někdy se mi zdá, že můj Otec je vskutku truchlivý Bůh, protože jiní bohové se usmívají mnohem častěji, i když jsou to samozřejmě bohové falešní, protože jediným pravým Bohem je můj otec.
Otec se usměje a řekne: „Odpověď na tvou otázku je vlastně velmi jednoduchá. Na počátku nebylo Slovo, protože není žádný počátek. Víš přece, co říká Jan Damašský v osmé kapitole první knihy De fide orthodoxa?“
„Jak bych nevěděl!?“ zvolám a hned ze sebe vysypu, jako když bičem mrská, „to, co je z nejsoucna učiněno jsoucnem, není souvěčné s tím, který je bez počátku a vždy existoval!“
„Ano, tak tomu jest!“ přikývne Otec a spokojeně pronese, „jsem bez počátku a vždy jsem existoval, proto nebyl žádný počátek.“
Otcova odpověď mi ovšem přijde divná, mám pocit, že Otec zde něco nechápe.
Proto mu řeknu: „Ale tím počátkem se přece nemyslí počátek tvůj. Tím se myslí počátek něčeho existujícího.
Víš přece, co říká svatý Augustin v jednatřicáté kapitole desáté knihy De civitate Dei o platonicích!“
„Jak bych nevěděl?!“ řekne Otec a začne ze sebe sypat, „jak však mají rozumět tomu, na to přišli: že totiž tu nejde o počátek času, ale bytí.
Říkají: ,Kdyby bývala noha od věčnosti vždycky v písku, vždy by pod ní byla šlépěj, a přece by nikdo nepochyboval, že ta šlépěj je způsobena šlápnutím, a nebylo by jedno dříve než druhé, ačkoli by jedno druhým bylo způsobeno; a zrovna tak i svět a bozi v něm stvoření sice vždycky byli, protože vždycky byl jejich stvořitel, ale přece byli stvořeni!‘“
Hned se toho chytnu: „Tak vidíš, Otče, že věčnost může mít počátek, přestože byla stvořena tebou, protože kým jiným by už měla být věčnost stvořena než tebou!“
Ale Otec se pořád brání, nechápu, o co mu nejde, proč si nechce přiznat to, co je tak zjevné, totiž že na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u něj a On je to Slovo, protože okamžitě namítne: „Ale nezapomeň, že nemůžu být ani Slovem. Víš přece, co říká Hugo od svatého Viktora na počátku své knihy De sacramentis!“
Samozřejmě, že to vím a tak vykřiknu: „Říká, že Nevýslovná všemohoucí síla nemohla mít něco souvěčného mimo sebe, co by jí v jejím díle pomáhalo!“
„Tak vidíš, že nemohlo být žádné Slovo, kterým bych byl měl, podle toho, co říkáš, být já sám. Slovo, aby bylo Slovem, musí být vysloveno. Ale aby mohlo být Slovo vysloveno, musel by tady být někdo, kdo to Slovo vyslovil. Ale ježto ta nevýslovná všemohoucí síla jsem já, tak nemůže existovat nic souvěčného mimo mne, aby mi v mém dílu pomáhalo,“ spokojeně konstatuje Otec.
Vidím, že je Otec úplně mimo a tak mu důrazně připomenu: „Ale to Slovo jsi přece mohl vyslovit Ty, Otče náš! Mohl jsi ho vyslovit Ty, a jelikož to Slovo jsi Ty, musí být souvěčné i s Tebou, protože jen nevýslovná všemohoucí síla může vyslovit Slovo, kterým je Ona sama, tedy může stvořit i něco, co je s ní souvěčného!
Což to nechápeš, pro sebe samého, svatého, Otče!
Nechápeš, že skutečnost existence myšlenkových paradoxů, jakkoliv se zdají být logické, ve své podstatě nedokazuje vůbec nic?
Musíš vědět, že se jedná jen o lingvistickou gymnastiku, která může být zajímavá k zamyšlení, někdy samozřejmě také oprávněná, nicméně má své hranice. Při naší úrovni poznání na ní nelze stavět seriózní a průkazné argumenty proti Boží, to jest naší, existenci nebo proti Boží, to jest opět naší všemohoucnosti!!!“
Otec mne po mých slovech sevře ještě pevněji ve své náruči.
Čekám, že teď mi Otec řekne, jak mívá občas ve zvyku: „Ty mi tak budeš něco vyprávět! Tvoje starosti na moji hlavu! Kéž bych měl hlavu tak odpočatou jako ty! To je mi událost! Za to si toho koupíš!“
Přiznávám, že zvláště poslední průpovídka Otcova mne velmi irituje.
Ale místo toho Otec řekne: „Vůbec nevím, proč tady máme tolik pavouků! Odkud se všichni ti pavouci berou?“
Je pravda, že pavouků tady máme skutečně nepochopitelně hodně na to, jak malé je naše království. Představte si jej, prosím, jako nepříliš prostornou začouzenou komůrku, a to je všechno, vlastně je skutečný Boží zázrak, že se sem všichni vlezeme a nešlapeme po sobě navzájem.
