Kdoví, kdo všechno si tento můj článek přečte, a kdoví, co všechno z toho vyvodí! Možná jsem ho měl nechat rovnou přeložit do němčiny nějakým rodilým mluvčím
Chtěl jsem si přečíst nějakou pěknou knihu, mám pěkných knih plnou knihovnu, jež zhotovena je z mahagonového dřeva (někdy si vyčítám, že kvůli mé čtenářské vášni musel být pokácen jeden strom v deštném pralese, zeleném plícním laloku naší planety).
Už jsem měl jasnou představu, co si přečtu, nad čím strávím čas, jež mi bude automaticky odečten ze sumy mého života, ale po knize jsem nakonec nesáhl.
Přišel Jarin, nynější manžel mé bývalé ženy a přinesl flašku rumu, nu ovšem, slyšel jsem, že nyní trochu pije, ale co na tom?
Sedl si do křesla a napil se rumu přímo z lahve.
„Ať visím, jestli mě to svinské karamelové barvivo nakonec nedostane do hrobu,“ řekl pak, ptaje se, „co si myslíš o míšení kultur?“
„V jakém smyslu?“ otázal jsem se.
„V tom smyslu, zda je obohacující, když se mezi sebou mísí kultury,“ řekl a, nevyčkav mé odpovědi, sám pokračoval, přičemž to vypadalo, že o té věci již dlouho přemýšlí, a že je to dost možná i ten důvod, proč teď trochu pije, „lámu si tím hlavu celý měsíc.
Přišel jsem na to, jedinou naší kulturou, dá se říct kulturou obecnou a univerzálně platnou, je právě samo míšení kultur.
Uvaž sám, je-li míšení totéž ,co prolínání, pak musí být ono principem kultury, neboť, co jiného je principem kultury než vzájemné míšení a prolínání našich, to jest lidských myšlenek?
Nebylo-li by tohoto prolínání, existovala by pak nějaká kultura?
Kultura sama o sobě není důležitá, důležité a jediné hlavní je právě toto míšení.
Máme například kulturní domy.
Neslouží právě ony k tomuto míšení, všeho, co lze považovat za kulturní matérii, její jednotlivé suroviny, stejně tak, jako k míšení surovin slouží díže, do níž se nasype mouka a kvasnice, a zalije se to vlažnou vodou či mlékem?
Jistě můžeš mi oponovat, můžeš říct: ,Vše, co činí, člověk, lhostejno jaký, je samo o sobě kulturou, to jest, i člověk, který by byl zcela izolován od ostatních lidských tvorů, bude vždy tvorem kulturním, i kdyby měl by snad být lidojedem, neboť i jeho lidojedství bude projevem kultury.‘
Snad, možná, nepřu se s tebou, ostatně to všechno vezmi čert.
Jen mi řekni, co by stalo, kdybychom smíchali naši kulturu třeba právě s kulturou lidojedů?
Došlo by k obohacení, jako dochází k obohacení uranu, je-li vložen do centrifugy a ponechán napospas působení odstředivé síly?
Byli bychom my obohaceni o lidojedství, kdežto oni lidojedi, dejme tomu, o naše zákony, jež zakazují jakékoliv zabíjení lidí toliko za účelem jejich konzumace?
Ovšem, vzdali-li bychom se tohoto zákona, mohli bychom se plně oddat lidojedství, kdežto oni původní lidojedi by snad začali svým lidojedstvím opovrhovat, neboť by se stali civilizovanými lidmi, protože právě tento zákon by jim ukázal, že je nemravné zabíjet lidi za účelem jejich konzumaci.
My bychom objevili jejich barbarství, kterého jsme se kdysi vzdali, stávajíce se civilizovanými lidmi, aby nás však tato civilizace učinila měkkými a neschopnými boje, kdežto lidojedi by si zajisté záhy nedokázali představit svůj život bez oněch civilizačních vymožeností, bez kterých si jej nedokážeme nyní představit i my, včetně lidských práv a starobního důchodu, onoho moru pro všechny státní rozpočty.
Nebo by to nebylo obohacení?
Byla by to degenerace nás, civilizovaných lidí, neboť bychom se stali barbary, aniž bychom se jimi ovšem stali se vším všudy, kdežto oni lidojedi stali by se civilizovanými lidmi, aniž by ovšem jimi ve skutečnosti nebyli, protože kolik takových lidojedů dostalo Nobelovu cenu, dejme tomu, za ekonomii?
Když o tom přemýšlím, nabývám pocitu, že naše lpění na kultuře, či přesněji řečeno, lpění právě na naší kultuře, a přece každý víme, co je naše kultura, musíme to vědět, má-li to být vskutku naše kultura, je jen blouznění, protože možná žádná naše kultura ani neexistuje, neboť se z nás kdykoliv mohou stát lidojedi, to jest, kdykoliv můžeme považovat svoje znovuobjevené lidojedství za největší výdobytek naší kultury, za její vrchol, který budeme ze všech svých sil hájit před ostatními, a ty, kteří by snad chtěli o toto naše lidojedství připravit ve jménu všeobecné humanity, ne-li rovnou lidských práv, budeme považovat za barbary, nebo přímo za nelidi, neboť člověk, který není kanibalem, nutně se nemůže prokázat základním atributem lidství, to jest lidojedstvím.
Ale proč o tom vlastně přemýšlím?
Snad ne jen proto, abych mohl pít to svinstvo?!“
Jarin si lokl rumu a vrávoravě se zvedl.
„Už jdeš? Nedokončíš tu myšlenku?“ zeptal jsem se ho.
„Jo jdu. Mám toho ještě hodně, brzy už bude tma a já na to potřebuju světlo. Kašlu na všechny myšlenky, kašlu na jejich dokončování a na svoje myšlenky kašlu nejvíc,“ řekl Jarin a bral se pryč.
V tom, že brzy už bude tma, měl ale Jarin pravdu, vždyť podzimní rovnodennost, vycházejí letos na 22.t.m., je už za dveřmi.
