Možná se mi budete proto smát, proto, že kladu důraz i na milostnou dohru, možná proto ani nedokážete tento článek přečíst. Ale je to tak, a já nemám důvod to nijak skrývat
Mnozí jí u nás v práci opovrhují ještě víc než předehrou, vysmívají se jí a všelijak jinak hanobí, poukazují na její naprosto zbytečnost. Pro mne je však milostná dohra alfou i omegou, při ní se nejvíce realizuji, i když to, co je předtím, rovněž ani trochu nepodceňuji.
Ale chvěji-li se celý vzrušením při milostné předehře, slintám-li při pohlavním aktu samotném, pak jen proto, že se již nemohu dočkat milostné dohry.
„Konečně!“ vydechnu slastně, když je vše potřebné vykonáno a pustím se do díla, na jehož zahájení jsem tak dlouho čekal.
„Dělá ti to dobře?“ ptám se žen, když je dohrávám.
„Dělá,“ odpovídají mi ženy.
„A teď?“ vyzvídám za chvilku zas.
„Teď taky,“ odpovídají ženy.
Ještě se mi nestalo, že by mi žena odpověděla, že jí to nedělá dobře.
Trvá to asi hodinu, než jsem se vším hotov, než se se vším čestně vypořádám, než mám čisté svědomí a pocit mravní převahy, jež náleží jen vítězům, nikoliv poraženým a pro kterou to všechno vlastně dělám.
Až pak vstanu, důkladně se umyju, stejně důkladně osuším, obléknu se do montérek, obuji gumáky a odcházím.
„Kdy budeš mít zase čas?
Zítra?“ ptají se mne ženy.
„Nevím!
Fakt ne!“ stačím ještě zavolat ve dveřích.
Pak už jen seběhnu po schodech a jsem venku. Můj kombajn je většinou nedaleko. Sednu do něj a rozjedu se zpátky na pole, abych ještě požal trochu žita, ze kterého se peče dobrý tmavý, příjemně mazlavý chléb.
Klasy padají k zemi a já se usmívám pod vousy. V nich, a v ničem jiném to všechno milostné dohrávání, jeho triumfální úspěch, je.
