A co vy? Podepsali byste taky, nebo byste byli raději hezky zticha, abyste se raději do něčeho nenamočili, protože jeden nikdy neví, drželi byste hezky hubu a krok?
Nebylo posledních devět měsíců dne, aby mi v něčem nápadně nepřipomínal 21. srpen 1968.
Zahlédl jsem třeba vojáka v uniformě bez označení, jak zachází, zavěšen do nějaké ženy za roh, a hned mi blesklo hlavou: „Už jsou tady!“
Nebo jsem jel ve vlaku, ve kterém byl průvodčí strašně podobná Kamile Moučkové.
„Vaši jízdenku!“ řekla mi a mně nezbylo, než opět si vzpomenout na 21. srpen, protože intonace hlasu, gestikulace, postava, obličej, vlasy, to všechno mi připomínalo Kamilu moučkovou.
Z obavy o mé i své duševní zdraví dovedli mne blízcí k psychiatrovi.
„Ve všem vidí 21. srpen. Budí nás v noci a nutí, abychom poslouchali letadla, že přesně tak to hučelo i v noci z 20. na 21. srpna. Ráno jdeme do práce nevyspalí, jak pak může ta naše práce vypadat?“ postěžovali si blízcí lékaři, který klidně mohl podepsat „2000 slov“, jeho pohled byl přímý a rysy pevné, takoví charismatičtí lidé vám podepíšou cokoliv, jenom když jim to co nejvíc uškodí.
Psychiatr blízké uklidnil, a když mne s ním nechali o samotě, vytáhl opravdu ze šuplíku papír, položil jej přede mne a řekl: „Podepište to!“
„Co to je? Vlastní žádost o zbavení svéprávnosti?“ zeptal jsem se.
„Něco na ten způsob,“ přikývl psychiatr a dodal, „jsou to ,Dva tisíce slov‘.“
„,Dva tisíce slov‘? Tak přece existují, není to mýtus!“ vyhrkl jsem.
„Ano, existují. Kdo je podepíše, ten ničeho nelituje, ale ne každý je toho schopen. pochopitelně. Tuhle jsem to taky dával jednomu podepsat a on mě udal. Naštěstí seděli v prověrkové komisi mí pacienti a tak mne ze strany nevyloučili a z práce nevyhodili. Dal jsem jim toho dne obzvláště silnou dávku sedativ.
A co vy?
Podepíšete, nebo ohnete hřbet, budete držet hubu a krok, budete říkat pravdu nahlas jen hezky doma, v bezpečí, abyste neměl nepříjemnosti?“ řekl psychiatr.
„Samozřejmě, že podepíšu!
Nemám jediný důvod to nepodepsat!
Kde je pero?“ zvolal jsem.
„Tady je propiska,“ podal mi psychiatr takovou tu propisku s průhlednou nádržkou, ve které pořád cosi plave nahoru a dolů.
Vzal jsem ji, chtěl se podepsat, ale v tom jsem se zarazil: „Já nevím.“
„Dostal jste strach?“ ušklíbl se pohrdavě psychiatr.
„Ne to, ne. Jen nevím, jestli se mám podepsat vlastní jménem, nebo jako Tomáš Klus,“ řekl jsem.
„Saprlote, to mě vůbec nenapadlo!“ uhodil se do čela psychiatr, vytáhl telefon a komusi volal, „hele, poslouchej, mám tady jednoho, kterej neví, jak se má podepsat, jestli jakože vlastním jménem, nebo jakože Tomáš Klus.
Hele, co mu mám, jakože říct?“
Slyšel jsem, jak v telefonu kdosi cosi zamumlal, načež mi psychiatr sdělil: „Jako Klus.“
„Tomáš Klus,“ podepsal jsem se pod „Dva tisíce slov, která patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, umělcům a všem“.
„Tak to je pro dnešek všechno. Další návštěvu si dáme na Den boje za svobodu a demogracii.
Máte rád svobodu slova a demogracii?
Já bych se mohl po nich utlouct, žena mi říká, že to není normální.
Kdybyste ale necítil žádné subjektivní potíže, tak nechoďte, já už si nějak poradím, přinejhorším se zabalím do tibetské vlajky, listopadová jitra jsou někdy chladná,“ řekl mi psychiatr a srdečně se mnou rozloučil.
Vyšel jsem ven a cítil se jako znovuzrozený, vida, jak málo stačí, aby měl člověk o sobě to nejlepší mínění!
