Já osobně, po vlastní zkušenosti, neshledávám na manželství lautr nic normálního. Vy snad ano? No tak to určitě, to vám tak věřím!
Ježíš se nikdy neoženil, já ale ano.
Na svatbě pili jsme jen vodu, ale za to pramenitou.
„Vše hmatatelné pramení z chorobného šílenství, proto je manželství mezi mužem a ženou obludným blázincem, ze kterého lze utéct jen po čtyřech,“ pronesl jakýsi významný svatebčan a rozesmál se, „vím, o čem mluvím. Sám jsem ženat, na svou čest, již rovných čtyřicet dní a nikdy jsem nebyl šílenější než teď, ani když jsem byl papežem, hehe!“
I všichni ostatní svatební hosté se rozesmáli a smáli se až do konce svatby, než je sanitky rozvezly zase domů.
Nazítří, to jest, dnes, se moje žena hned ráno přede mnou celá odhalila a řekla: „Na pohlaví nezáleží, miláčku.“
„A na čem tedy záleží, když ne na pohlaví?“ podivil jsem se.
Na to mi žena řekla: „Záleží na příští povaze našeho věčného nebytí. Bude-li obnažená jako já teď, jsme zachráněni, nebude-li, pak se naše manželství nikdy nerozpadne na dřívější pocity a jejich vjemy, budeme spolu navěky.“
„Jaké dřívější pocity? Jaké navěky? Ty ses zbláznila, nadobro zbláznila!“ vykřikl jsem a vše, i čtyři stěny mlčenlivé zdi ložnoce, nasvědčovalo tomu, že mám pravdu.
Žena to nejspíše vytušila, a proto roztáhla nohy, co nejvíce to šlo, pravíc: „Pojď, vyměníme si jednou provždy role. Ne ty do mne, ale já proniknu do tebe tak, že na to nezapomeneš ani po smrti, budeš o tom kde komu na onom světě vyprávět.“
Pochopil jsem ovšem hned, že se šílenou ženou nesmím souložit ani za nic, jinak bychom si skutečně vyměnili role, a nejspíše i pohlaví, já bych se stal ženou a ona mužem, na to bych opravdu nezapomněl ani po smrti.
„Už jdu na to, jen chviličku strpení, trochu si povolím kravatu, ten farář mi ji včera v kostele příliš utáhl, škrtí mě jako kopací míč!“ zalhal jsem, ale místo toho jsem se duchapřítomně postavil na čtyři, vzpomenuv si na radu svatebčana.
„Ty hajzle!
Chceš vzít roha dřív, než tvůj kohout třikrát zakokrhá?
Chceš utéct do rozdělané práce?“ vybuchla žena hněvem a sama se začala dráždit rukou, aby mne k sobě přitáhla jako magnet, ale nade mnou už žádné moci neměla.
Utekl jsem od ní po čtyřech pryč, marně mne pronásledovala svým sténáním, chtějíc mne jím omráčit jako dobytek před porážkou. Po pár krocích byl jsem u dveří, stačilo jen překročit práh našeho domu a byl jsem opět svobodný.
Tak se skončilo mé jednodenní manželství.
Každý, komu jsem to stihl už vyprávět, mi srdečně blahopřál: „Děkuj bohu všemohoucímu, že se nad tebou smiloval, všichni nemají takové štěstí jako ty, blázne!“
A opravdu až teď, když už se dívám v klidu a pokoji na televizi Barrandov u svých, starých a nevzdělaných, rodičů, mi opravdu dochází, jaké jsem měl štěstí, možná bych už teď vypadal jako Kateřina Brožová, kdybych zůstal jen o sekundu déle v tom šíleném manželství, nenormálním svazku mezi mužem a ženou, uff!
