Jsou témata, kterým se chtě nechtě, nemůžeme vyhnout. Proto by chtěl tímto článkem rozvířit diskuzi, ze které by vykrystalizovala odpověď na výše položenou otázku...
Markéta byla, nutno říct, opravdu čupr holka. Létala vzduchem, taky navštívila ples pořádaný samotným Ďáblem, a nejen, že navštívila, ale byla i jeho královnou, především pak milovala Mistra, na kterého pořádali zlí lidé doslova brutální štvanice.
No, zkrátka, zažila toho Markéta víc než dost a teď seděla obklopena samými dobrými lidmi (jak jinak taky), kteří doslova viseli na jejich rtech, protože jim měla říct, jestli ho má Varel malého nebo ne.
„Tak, co vidělas ho? Je malý? Hodně malý? Giganticky malý? Tak malý, že i ten nejmenší kolibřík je proti němu orlosupem?“ zeptal se Markéty pan Michal, chvěje se vzrušením.
„Viděla jsem ho,“ přikývla Markéta.
„Takže je to tak, jak říkám?“ uchopil pan Michal Markétu za její bílé paže.
„Ano, je to tak!“ přikývla Markéta.
Pan Michal vyskočil a začal tancovat radostí něco, co připomínalo valčík pro osamělé muže, kteří si nemohou zatančit jinak, než právě takto.
„Já to tušil, že ho má malého!“ výskal pan Michal, neustávaje ve svém, velmi ladném tanci, „věděl jsem to už od svého narození! Věděl jsem to mnohem dřív, věděl jsem to už před svým narozením, už před stvořením světa!“
Ta informace způsobila panu Michalovi ohromnou radost, protože nic nezpůsobí muži větší radost, než když ho má někdo, nějaký jiný muž, ještě menšího než on sám.
A Varel ho měl opravdu menšího.
Alespoň podle toho, co říkala Markéta: „Viděla jsem na vlastní oči, že jsem skoro nic neviděla!
,Copak ho může mít někdo tak malého! ‘ vylekala jsem se sama, když jsem ho uviděla, ale musela jsem svůj zrak napínat, abych vůbec něco viděla!
Ale teď už můžu říct, že ho má Varel tak malého, že mi ho bylo až líto. Natřela jsem se kouzelnou mastí, vyletěla k jeho oknu a tam to všechno, když se převlékal, viděla.
Viděla jsem, že skoro nic nevidím.
A proto se už ničemu nevidím!“
O pravdivosti Markétiných slov nikdo nepochyboval.
„Ano, má ho malého,“ přikývla Káťa, která zde taky byla a rozvinula velmi zajímavou, protože tentokrát opravdu svoji myšlenku, „přišla jsem na to, že se trefuje do lidí, ze kterých má mindrák. Občas se totiž zapomene a napíše něco, z čehož to přímo čiší.
Obě ostatně víme, za co jsem ho kritizovala v diskuzi pod tou jeho nehorázností ke střelbě na FF, kterou zneužil k trefování se do jiných blogerů. Byla to ostatně silná káva i pro některé z těch, kteří mu jinak tleskají, protože ho za to ,opatrně‘ kritizovali i oni, určitě si na to všichni vzpomínáte?
Pak se to snažil zahrát do autu kecy o tom, že chtěl poukázat na bláboly nějakých zoufalců někde na webu, ale marně. Moje reakce a to, že jsem mu na ty jeho omluvné kecy odmítala naskakovat, ho musela evidentně silně zasáhnout, protože k tomu tento čtvrtek vydal další blábol, kde se kartu kritika příspěvků zoufalců na webu pokoušel hrát znova.
Což byla pro nás doma opět další příležitost pustit si to na to velkou obrazovku a smát se tomu, jak moc panu T. ležím v žaludku a jak velký mindrák ze mne má.
Což je v podstatě i návod, jak se k těmto lidem chovat. Vysmát se jim, protože směšní opravdu jsou.
Proto taky jeho články čtu. Abych se mu vysmála, protože mě jinak jeho články samozřejmě nezajímají.
Víte, já mám totiž jednu známou. Žije v Melbourne a zabývá psychologií, jelikož má z toho důvodu patřičný má nadhled. Myslím, že je to velmi moudrá žena, protože se mi tuhle v jednom svém e-mailu svěřila, že má velmi nutkavý pocit napsat mi, že jsem moudrá.
Což je jasný důkaz toho, že je to moudrá žena.
Bavila jsem se s touto známou, co se zajímá o psychologii, a ta mi potvrdila, že si o něm myslí přesně to, co já. A ještě mi řekla, že čte jeho články taky jen proto, aby se mu vysmála. A taky mi řekla, že si o něm myslí, že má nějakou duševní chorobu a chlastá.
Myslím, že tato moje známá z Melbourne, dokáže, protože se zajímá o psychologii, hned poznat, jestli má někdo duševní chorobu a do toho ještě chlastá.
Za mě tedy není, co řešit. Má ho malého, má duševní chorobu a chlastá. Tím se všechno vysvětluje. Doporučuji, abychom všichni podali na něj žalobu k soudu a tam se mu vysmáli. Ano, u soudu se mu všichni hezky vysmějeme, co říkáte?“
Všichni samozřejmě souhlasili a pak nastalo krátké ticho, jaké nastává, když jsou všichni spokojeni sami se sebou.
„Dá si někdo čerstvou jahodovou šťávu? Je moc dobrá! Vymačkávám ji z čerstvých jahod. Prostě si vezmu jahody do hrsti, zmáčknu je a to, co z nich vyteče, ještě přecedím přes plátýnko. Tak kdo si dá čerstvou jahodovou šťávu?“ přerušil ticho pan Michal, který už přestal tančit a přitom nebyl vůbec udýchaný.
No, a tu jahodovou šťávu si nakonec taky dali všichni.
Pili ji z Markétiných střevíčků a všem jim moc chutnala.
Aby ne, vždyť ty jahody byly docela drobounké, protože byly lesní…
