Při pokusu dát vše, co se kolem nás a u nás děje a co je předpokládáno, že se bude dít, do souvislostí, jsem si uvědomil, že se nejedná o náhodný souběh okolností, ale naopak o vyvrcholení a důsledky vývoje posledních 30 let
Kobzič patří do nízkopříjmové skupiny obyvatelstva, bere dokonce ještě míň než Okamura a to už je nějaký žebrák!
Celé noci se třesu, že mu ta dnešní drahota zláme vaz.
„Bože, tolik krizí na takového hodné člověka! Ukrajinci by hlavu neutrhl!“ zoufám si při každé myšlence na Kobziče, který teď smýkají všelijaké krize.
A vláda, co dělá vláda, aby Kobziče zachránila před záhubou?
Vláda pro to, aby Kobziče zachránila, nedělá vůbec nic!
A přece na všechno Kobzičovo trápení existuje jeden jediný lék!
Stačilo by vystoupit z EU a Kobziče už by nic nedrtilo, žádné krize by z něho neohlodávala maso zaživa!
Jenže vláda z EU nevystoupí a krize dál budou Kobziče mořit, a že těch krizí je!
Společenská, při níž se nůžky mezi Kobzičem a bohatými rozevírají stále víc. Oslabený Kobzič ztrácí dech a snaží se udržet nad vodou, pod kterou ho tlačí rostoucí drahota základních životních potřeb, tuhle jsem ho viděl, jak se vrací ze sněmovny pěšky a bos.
Už i dokonce propagandistický kanál ČT24 připouští, že se Kobzič skupin se musí omezovat na jídle!
Energetická krize, do níž vláda uvrhla Kobziče tím, že odmítá závislost na báječně ruském plynu. Potravní řetězec, na jehož konci je Kobzič, se zhroutí a Kobzičova nezaměstnanost ve Sněmovně se zvýší raketovou rychlostí!
Ale tak si to za oceánem představují!
Že Kobzič bude kupovat jejich tisíckrát předražený plyn, aby financoval fašisty na Ukrajině!!!
Ale aby taky netřel Kobič bídu s nouzí, když musí platit emisní povolenky, ze kterých zase EU pro změnu financuje ilegální migraci z Afriky!
A pak ta proklatá materiálová krize!
Vládu nezajímá, když bude muset pít Kobzič pivo ze skla, hlavně když ji za oceánem plácají po zádech, zatímco Kobzič si nemá ani z čeho vyrobit suchý záchod a musí srát z okna a jezdit v Moskviči!!!
Ale co je to všechno proti potravinové krizi?
Už teď je Kobzič jen kost a kůže, děti se ho bojí, když vybírá popelnice, ve kterých ale nic není.
A vláda, co dělá vláda?
Vláda nic nezakazuje, aby měl Kobzič zase plné břicho!
„Co bude s ječmenem?“ ptám se.
„Kdy vláda zakáže zemědělcům a hlavně Agrofertu vývoz pšenice?“ ptám se, ale jako bych kaviár na zeď házel, Kobzičovi se vede hůř a hůř.
A vláda nedělá vůbec nic, aby Kobzičovi pomohla z jeho bídy!
Neznárodňuje banky a nadnárodní podniky, nelikviduje kulaky, nenařizuje zemědělcům žádné povinné dodávky, nemá žádný pětiletý hospodářský plán, nezavádí nepodmíněný příjem, nezvyšuje sociální dávky, nezavádí všeobecnou pracovní povinnost, aby všichni měli práci.
Prostě na nebohého Kobziče zvysoka kašle a tak se Kobzič musí o sebe a své příbuzné postarat úplně sám, jako kdyby nežil v bruselském socialismu, ale skutečném kapitalismu.
A nejhorší na tom je, že se občané do příštích voleb nepoučí, aby přes propagandistickou masáž médií a profesionální vymývání mozků prvovoličů pochopili, jak mají volit, aby zachránili budoucnosti pro sebe a své děti!
Proto jsem cítil povinnost Kobziče varovat. Napsal jsem pro něj tento souhrn všech krizí, za které může vláda, respektive všichni ti, kdo volili tuto vládu a ne Kobziče, protože kdyby volili Kobziče, tak už dávno nejsme v EU a máme se jako prasata v žitě.
Byly tři hodiny ráno, když jsem zabušil na Kobzičovi dveře.
„Kdo tam?“ ozval se Kobzičův hlas.
„Přítel! Chci vás varovat! Otevřete dveře!“ vyzval jsem Kobziče.
„Promiňte, už nemám ani sílu otevřít dveře, jak jsem zbědovaný!“ omlouval se Kobzič, když s velkou námahou otevřel dveře.
„Proto jsem přišel! Nechci slyšet či číst, že jsem vás nevaroval!“ uklidnil jsem ho a ukázal na bledý pruh nad východním obzorem, „vidíte, už svítá! Tím směrem leží báječný ruský svět! Tím směrem je prosperita a svoboda!
Utečte odtud, dokud je čas, než vás vláda nadobro utýrá.
Škoda každého dobrého člověka!
Šel bych hned s vámi, ale nejste jediný, koho musím varovat. Musím varovat všechny dobré lidi!
Tady vás nic dobrého nečeká, stejně jako Komenského.
Běžte, je nejvyšší čas!“
A vskutku byl nejvyšší čas, ještě chvilku a bylo by po Kobzičovi, pár hodin naše vláda skutečně spáchala národní sebevraždu, přežili jen ti, co včas utekli na Sibiř.
Snad je mezi nimi i Kobzič, živ a zdráv, šťastný a spokojený, sytý a napojený čerstvou sobí krví, človíček jeden nádherný.
