V jedné zemi za devaterýma horama se vyskytl Karel. Někdo říká, že se narodil, důkazy o tom ale nejsou. Prostě se přihodil, stal se. A měl se čile k světu, aby taky ne...
Jsem novinář, muzikant, politický analytik a pivovarnický expert.
A taky kandidát.
Ovšemže ne kandidát věd.
Kandidát tajné spolupráce.
Jak jsem se však už kdesi vyjádřil, jako kandidáta mě zapsal příslušník StB, který se mnou chodil na pivo, aby vykázal zájmovou činnost.
Byl to dobrej kluk.
Seděli jsme v hospodě, chlastali a on se mi rozbrečel na klíně.
„Láďo, je to v prdeli! Dyť já nemám v práci vykázanou žádnou činnost, protože pořád jenom sedím v hospodě a chlastám, a taky se mi to už hnusí, jako to moje práce. Ale co jinýho mám dělat, když nemám ani maturitu? Nedostanu žádný prémie a Vánoce na krku,“ naříkal.
„Hele, vole, tak mě napiš jako kandidáta tajný spolupráce, když ti to helfne, přece tě, ty vole, nenechám ve štychu! Napiš mě a dej mi krycí jméno Láďa. Ty vole, to bude fór jako kráva, to by nevymyslel ani Havel, dyť já se ve skutečnosti jmenuju taky Láďa. Ty vole, my si z nich uděláme prdel, kam se na nás hrabou chartisti,“ nabídl jsem mu, ať ze mě udělá kandidáta spolupráce, jako že ty prémie pak spolu prochlastáme.
„Ty vole, to je ale nápad! To je, Láďo, ty vole, vidět, že ses hlava študovaná, žes vystudoval žurnalistiku, kde jinak berou jen protekční děcka. Ty vole, to je prdel, hned jak přijdu domů, tak to sesmolím a hned bude nějaká činnost, ty krávo,“ zajásal kamarád estebák a vod tý doby jsem ho už nikdy neviděl plakat.
Ale to říkám jen tak pro zajímavost, abyste viděli, že jsem veselá kopa a nejdu si pro podařený žert daleko.
Jinak jsem makal deset roků na Hradě. Nejhorší na tom byla cesta do práce, protože to bylo do kopce. Bože, ty schody, co ty se mě natrápily! A prachy tam byly hodně mizerný, vo tom žádná! Tak mizerný, že to člověk jaktěživ neviděl. To už bych bral víc v pivovaru, kdybych válel sudy.
Však si mne jednoho dne zavolal pan prezident do své kanceláře.
Byli jsme docela o samotě.
„No já nevím, Láďo,“ řekl a pokračoval, „nějací havlisti už půl roku chtěj, abych zveřejnil, kolik berete, pořád mě s tím votravujou. Ale já to zveřejnit nechci, protože to je tak málo, že každý slušný člověk by se za takovou almužnu styděl, protože by si o něm museli všichni myslet, že je úplně neschopnej, že to není žádnej chlap.
Hele, Láďo, já ten váš plat prostě nezveřejním, ať se děje, co se děje, ať z toho nemáte hanbu, že vyděláte poctivou prací tak málo.“
Ale já se postavil k celé věci čelem.
„Nemám se za co stydět. Chudoba cti netratí, a duševní už vůbec ne! Klidně to zveřejněte, kolik beru, aspoň bude chodit na mý blůsový koncerty víc skutečnejch somráků, teď je to tam samej snob,“ řekl jsem.
„No, Láďo, já vás tedy obdivuju. Já bych v sobě tolik odvahy nenašel, ani kdyby mě postavili ke zdi,“ ocenil pan prezident moji odvahu, načež zveřejnil, že beru mizernejch sto dvacet táců měsíčně, což už tehdy nebyly žádný peníze.
No a teď pracuji v Institutu Václava Klause a v této práci jsem se docela našel, protože to je práce pro skutečnýho chlapa, zvláště když má tak drsnej naturel jako já. Denně bušíme do levičáků a havlistů jako divý a oni fakt ustupují, maj z nás nahnáno, nasráno do kalhot, jsem prostě mlátička.
Dnes ráno si mě zavolal Klaus do svý pracovny, kterou má celou celičkou vytapetovanou svejma čestnýma doktorátama a že jich není málo, každej den nějakej novej přibude.
„Vy se v těchto věcech vyznáte, Láďo, mohl byste mi s tím pomoct,“ řekl Klaus a pokračoval, „už od mala jsem totiž docela vnímavý, však jsem taky osvobozoval Prahu od nacistů i fašistů, v květnu 1945 i teď, přičemž tím samozřejmě myslím havlisty.
No, a jak jsem tak od dětství vnímavý, všiml jsem si včera večer, že ze mne cosi trčí. Nejdřív jsem si myslel, že mi to bude překážet, ale pak jsem zjistil, že to je to moc prima věcička na hraní. A jak tak ze mě pořád trčela, dal jsem jí, myslím vcelku příhodné, jméno trčálek.
Co jsem se s ním v posteli vyskotačil, zatímco, zatímco Livia chrněla z jedný strany a mladej z druhý strany taky! Různě jsem trčálka natahoval, ohýbal, namáčel ve všem možném a s oblibou ho často usilovně třel.
A víte, čeho jsem si povšiml?
Že trčálek při vhodném tření povyroste ještě víc!
Ale pak jsem, bohužel, narazil na jednu věc, moc ošklivou věc!
Totiž zjistil, že při tom vhodném tření, teď k tomu tady v Institutu používám liščí ohon, víte ten, co tady zbyl po Jindříškovi, mě zalévá velmi, ale opravdu velmi intenzivní pocit pozitivní energie!
Ale já přece nejsem ani levičák, ani havlista, aby mě zaléval pocit blažené energie!
Mám trčálka moc rád, nerad bych o něho přišel, ale jak to udělat, abych si u toho nepřipadal jak levičák a havlista, ale jako vlastenec, konzervativec a v neposlední řadě i zastánce volnýho trhu a eurofob?
Vy jste, Láďo, pivní expert, vy mi jistě poradíte!“
Klaus se na mne podíval pohledem plným naděje.
„To je tím liščím ohonem. Když třete trčálka liščím ohonem, tak vzniká vždy pozitivní energie. To vám řekne každý učitel, i kdyby byl třeba jen v nátělníku,“ řekl jsem Klausovi, v čem je problém a hned nastínil i řešení, „vím, jak pracovat s trčálkem, aby u toho nevznikala pozitivní energie. Hned vám to ukážu!“
A taky jsem to Klausovi ukázal. Klekl jsem si na kolena a ukázal mu, jak se má pracovat s trčálkem, aby u toho nevznikala pozitivní energie, jako když se trčálek tře liščím ohonem.
A opravdu, od té chvíle není v Institutu Václava Klause ani stopy po havlistické pozitivní energii a ani nemusíme nosit na hlavě čepice z alobalu, jako nebohý Hájek v Protiproudu a přitom Klaus nepřišel o svého trčálka, bez kterého by už ani nedokázal žít a já ostatně taky ne...
