Kdo je proti církevním restitucím, ten podporuje islamizaci Česka

Je zajímavé, že největší bojovníci proti islámu, např. Okamura a jeho komická přímá demokracie, či zdejší mnozí blogeři, jsou zároveň i zapálenými bojovníky proti církevním restitucím, o Parlamentních hlístech a spol., ani nemluvě

            Bůh, můj skutečný táta, je mrtvý, Češi ho zabili!

            Za chvíli čtyři archandělé naloží jeho duchovní ostatky do zlaté rakve a pohřbí do svěcené prány.

            Hledím do jeho propadlé tváře a vzpomínám na onu noc, kdy se zdálo, že už budeme žít věčně bez jakýchkoliv existenčních starostí, že už nebudeme muset žít z ruky do huby, že se konečně, finančně zajištěni, bude moci věnovat duchovní obrodě veškerého zázraku stvoření.

„Vstávej, Táto, schválili nám restituce, už se nemusíme bát budoucnosti,“ budil jsem tehdy Otce, když čeští poslanci krátce po půlnoci schválili, necelých 2012 let po mém prvním příchodu na modrou planetu, církevní restituce.

            „Kolik nám to dělá, Synku?“ byl Otec hned na nohou.

            „Nějaký ten majetek a 59 miliard finančních náhrad, Táto,“ odpověděl jsem.

            „Zdaněných?“ zeptal se Otec.

            „Ne, osvobozených od daně, Táto,“ odpověděl jsem.

            „Co je císařovo císaři, co je božího mně, hehe! Za těch padesát devět miliard můžeme rekonstruovat v božím království kanalizaci, a ještě nám zbude na zmrzlinu,“ zamnul si Táta spokojeně ruce, protože měl moc rád ruskou zmrzlinu.

            „Ještě, že jsem na ty poslance sestoupil,“ připomněl se Duch svatý.

            „Seš pašák. Duchu, kádr. Bez tebe bychom v balíku nebyli,“ poplácal Otec Ducha svatého po jeho žlutavé záři.

            S jakou nadějí a vírou hleděli jsme tehdy do budoucna, nikoho od té chvíle otec nemiloval víc než Čechy, první, poslední by pro ně udělal.

            A teď je Otec mrtvý, a ze mne, ze Syna, je sirotek a z Ducha svatého bezdomovec, pobuda.

            Ano, otec je navěky mrtvý, praskla mu žilka.

            Taková docela malá žilka mu praskla a bylo po něm.

            „Babiš nám chce zdanit restituce, udělat z nás žebráky!“ stačil ještě Táta vykřiknout, než se mrtvý skácel k zemi.

            Co teď budu dělat bez Táty, bez vzdělání, zase okrádaný českým státem?

            Strýček Alláh mne láká k sobě, do svého ráje.

            „Vyser se na Evropu, na nějaké pitomé Česko. I těch padesát devět miliard jim přijde moc za to, že se tam u nich nebudu roztahovat já se svými mešitami, se svým fašismem, se svými teroristy, se svými hidžáby, nikáby, burkami a ramadánem namísto velikonoc.

To oni ti zabili Tátu, udělali z tebe sirotka, ne já, plný lásky a milosrdenství.

            Pojď ke mně do ráje, čekají tam už na tebe sedmdesát a dvě panny, prima kůstky, jedna chlupatější než druhá,“ řekl mi, když jsem pohřbil Tátu.

            Strýček Alláh má pravdu, panny u něho v ráji jsou jedna chlupatější než druhá, půjdu k němu.

Co je mi do nějakých českých zmetků, pantátů a panímám, jejich harantů, když mi zabili jediného Tátu zdaněním církevních restitucí?

            Půjdu k němu do ráje a Češi ať se klidně poserou, když si neváží svých křesťanských kořenů, neuhnu už pro ně ani prstem!