Přej, a bude ti přáno! Rozpočet prezidentské kanceláře byl mimořádně navýšen o dvacet miliónů na platy. A tak přeji i já hradním úředníkům zvýšení jejich platů, protože i taková maličkost dokáže v dnešní těžké době potěšit
Vráťa se dnes opravdu nemohl dočkat, až bude mít padla, aby mohl jako o život běžet domů, do své vily a sdělit ženě tu radostnou novinu. Silou své nezměrné vůle posunoval ručičky hodinek a opravdu se zdálo, že čas běží o něco rychleji než jindy, že se jeho hodiny tak neloudají jako jindy, stačilo už jen docela málo a měl by na nich moskevský čas.
Ale co čert nechtěl!
Do konce šichty chybělo, podle Vráťových hodinek, už jen pouhopouhých deset minut, Vráťa už si dokonce balil termosku, ve které si práce nosil meltu, když se otevřely dveře a do jeho kanceláře vešel šéf lánské obory.
„Buď zdráv, předsedo. Tohle jsem dnes našel v oboře, v krmelci,“ řekl šéf obory a položil na stůl napěchovanou igelitku.
„Co to je, Miloši?“ zeptal se ho Vráťa, který byl myšlenkami už dávno doma.
„Igelitka, je plná peněz, předsedo,“ odpověděl lesník a pokračoval, „tak jsem to vzal a donesl sem, aby se to jako dalo na účet toho našeho spolku Přátel Miloše Zemane, když se to našlo u nás v Lánech v krmelci.“
„Do prdele práce! Zrovna jsem chtěl jít domů!“ zaklel Vráťa a zeptal se, „kolik tam toho je?“
„Nevím, nepočítal jsem to, předsedo, raději, aby mi něco nešťastnou náhodou nezůstalo za nehty,“ odpověděl lesník.
„Je to aspoň v pětitisícovkách?“ chtěl vědět Vráťa.
„Právě, že ne. Jsou tam jen samý pětistovky, aspoň, co jsem zahlídl. Ale použitý,“ informoval Vráťu lesník.
„Kurva, to je ještě práce aspoň tak na hodinu!“ zaklel Vráťa, ale co mu zbývalo, než se pustit do počítání, když se ta igelitka našla v Lánské oboře?
Bohužel se ukázalo, že peníze jsou do igelitky napěchovány opravdu důmyslně. Vráťa počítal peníze už dobrou hodinu, ale i tak měl spočítanou sotva půlku a ještě se ke všemu, když už měl napočítáno skoro tři sta tisíc, spletl, takže musel počítat zase od začátku.
Konečně však přece jen peníze Vráťa spočítal, bylo to skoro půl miliónu, za to by už už dala docela dobře zasněžit sjezdovka někde v Chřibech a tak mohl běžet domů. A taky běžel. Popadl roušku a pelášil po starých zámeckých schodech rovnou na metro. Co se musely nosit roušky, se už Vráťa nebál, že ho někdo pozná a tak mohl jezdit z práce a do práce pohodlně MHD, a ne služebním autem, což byla nesporná výhoda nouzového stavu.
Štěstí mu přálo, žena byla doma.
Vráťa ji políbil, ale tu radostnou novinu si nechal ještě pro sebe, místo toho se zeptal jako každý den: „Co je na večeři?“
„Šunkofleky jako vždy. Jsou v troubě,“ odpověděla mu žena a dodala, „kde jsi byl zase tak dlouho?“
„V práci, jako vždy, však víš,“ odpověděl Vráťa a pustil se hladově do šunkofleků.
Jedl, jedl, ale v tom najednou přestal a položil i dřevěnou lžíci.
„Co je?
Nechutnaj ti?“ zeptala se ho žena.
„Musím ti něco říct,“ řekl Vráťa.
„Co zas?
Snad nemáš zase nějaké prase nemocné,“ otráveně řekla žena.
„Kdepak prase,“ mávl rukou Vráťa a šibalsky přimhouřil oči, „pamatuješ si na ty legíny z Lidlu? Jak se ti líbily, jak sis je chtěla koupit, ale nekoupila, protože to bylo před výplatou?“
„Jo, vzpomínám. Byly to moc pěkné legíny, chodila bych v nich všude,“ povzdechla si Vráťova žena.
„Tak si ty legíny můžeš koupit, protože jsem dostal přidáno!“ vybalil Vráťa tu radostnou novinu na ženu.
„Cože? Přidáno? No to je fakt super!“ vykřikla Vráťova žena, ale pak se přece jen zarazila, „počkej, ale jak jsi mohl dostat přidáno, když je teď těžká doba a všude panuje strašná nejistota?“
„Právě proto jsem dostal přidáno, že je těžká doba, abych ji nějak přežil,“ vysvětlil Vráťa ženě.
„Jestli je to pravda, tak to už nebudeš muset jezdit do Ruska a do Číny na ty melouchy, abys uživil rodinu,“ oddechla si Vráťova žena a dodala, „cos tam vlastně dělal?“
„Tak různě, co bylo zrovna třeba,“ odbyl ženu Vráťa a dodal, „a taky už nebudeme muset pořád žrát ten nucený výsek. Koupíme si nějaké kvalitní maso, už jsem těch nemocných prasat docela přežraný.“
„A taky bychom letos mohli jet na dovolenou na Macháč, prý je tam pěkně, hlavně, když neprší, když ti přidali,“ navrhla Vráťova žena.
„To bychom mohli,“ přikývl Vráťa a otřel si hřbetem ruky svoji mastnou hubu, „a pusu mi nedáš?“
„Jsem to ale husa hloupá, úplně jsem na to zapomněla, zvýší ti plat a já ti nedám ani pusu,“ plácla se Vráťova žena do čela a dala Vráťovi takovou pusu, že to bylo slyšet až na veřejných záchodcích v Jungmanově 30, vchod z Františkánské zahrady.
