Dnešní opětovné prodloužení nouzového stavu jasně ukázalo, že kráčíme správným směrem. Teď, když máme tak dobře vykročeno, nám už jen zbývá vydržet v nouzovém stavu dva roky a budeme mít definitivně vyhráno!
Nouzový stav, přiznejme si a ať jsem klidně tím prvním, kdo to řekne a pojmenuje docela otevřeně, už dávno není nouzovým stavem.
Jak je to možné?
Možná je to tak, že to, co nazýváme již jen z pouhé setrvačnosti nouzovým stavem, stalo se nám již potřebou, nebo nutností.
Co bylo ještě před rokem docela nepředstavitelné, například to, že nebude možné bezdůvodně navštívit sousední okres, zajet si do něj třeba na zmrzlinu, je dnes, po roce naprosto nezbytným předpokladem naší existence. Na světě je málo jistot, a i ty jistoty, které ještě máme, nenávratně mizí, například brzy zmizí i ta jistota, že Česká televize je nevyvážená, protože už brzy budou do její rady dosazeni ti správní lidé, kteří ji této nevyváženosti zbaví, byť snad plíživě a ne hned, ale až za měsíc, za dva.
Naši jedinou jistotou, pevnou a neochvějnou, na kterou se můžeme spolehnout za všech okolnosti, ba i kdyby snad nastala avizovaná Apokalypsa, je tak už jen nouzový stav.
Ale tento nouzový stav už dávno není nouzovým stavem, zrušte jej, a vmžiku se všechno zhroutí, z obrazu světa, který sdílíme ve svých mozcích, zůstanou jen ohavně páchnoucí rozvaliny.
Ti, co tvrdí, že prodlužování nouzového stavu je jen prodlužováním všeobecné lidské agonie, se hluboce a tragicky mýlí, nic takového pochopitelně nepřichází v úvahu. A stejně tak se tragicky mýlí, kteří označují nouzový stav za fašistickou diktaturu, protože nouzový stav nahradil opium demokracie břitkou a především funkční střízlivostí, která brání těm nejhorším nejen mocenským, ale i mravním excesům.
V prvé řadě jde ale o naše životy.
A naše životy, jak jistě každý uzná, jsou důležitá a vážná věc.
„Na našich životech záleží!“ chtělo by se říct s důrazem na vykřičník.
Každé prodloužení nouzového stavu je tak skvělým důvodem k sofistikovaným oslavám života jako takového, života, který je mnoha zákazy, jež jsou neodmyslitelně spojeny s nouzovým stavem, osekán žiletkami na dřeň, a proto je opravdovější a skutečnější než kdykoliv předtím. Neznám nikoho, kdo by si na nouzový stav již docela nezvykl, kdo by měl proti němu byť jen jednu jedinou kritickou připomínku.
Jistě, naše svoboda je v jistém smyslu omezena, to nikdo nepopírá. Ale my na tomto omezení naší svobody přece nijak netratíme, ba právě naopak, je to právě omezení svobody, které před námi otevírá docela nové obzory, totiž obzory vnitřní, které jsou, jak známo, v konečném důsledky vždy lákavější než obzory vnější.
A proto je dnešní den, kdy byl opět prodloužen nouzový stav, nikoliv dnem hněvu, ale dnem neskrývané radosti, protože nouzový stav už tady dávno není kvůli nějaké nemoci, ale kvůli nám samotným. A to, že si musíme tu a tam ledabyle nasadit respirátor, to je opravdu to nejmenší, to je naprosto směšná cena za všechny ty veliké a zásadní objevy, které jsme za poslední rok učinili na poli poznávání sebe samotných.
Vždyť i ti komunisté ukazují ve chvíli, kdy hlasují pro prodloužení svoji lidskou, jindy pod maskou fanatického třídního boje tak umně skrývanou tvář.
„Tak nám zase prodloužili nouzový stav, chválabohu!“ radostně mi dnes kdekdo oznamoval.
„Nu, ovšem, to je to nejlepší, co se mohlo udělat,“ přikyvoval jsem vážně a neméně vážně dodával, „jde o lidské životy, notabene o naše lidské životy, musí jít legrace stranou.“
„Přesně tak! Ještě půl roku nouzového stavu a jsme z nejhoršího venku. A ještě další dva roky nouzového stavu a život se již zcela vrátí do normálu,“ souhlasil se mnou kdekdo, ale pak přece jen nevěřícně zašeptal, „ale aby nám ten nouzový stav vůbec dva roky vydržel. Prodloužili ho teď jen o čtrnáct dní.
Pravda, ještě se nestalo, aby po čtrnácti dnech neprodloužili nouzový stav zase o dalších čtrnáct dní. Ale člověk by byl přece jen raději, kdyby ho prodloužili rovnou o ty dva roky, aby měl klid na práci, aby věděl, že když večer usne, tak se ráno probudí opět do nouzového stavu. Bylo by to tak mnohem komfortnější, nikdo si přece nepřeje, aby se nouzový stav zrušil dřív než za dva roky, než se všechno vrátí zase do normálu.“
„Toho se nebojím, že by se nouzový stav zrušil dřív než za dva roky. Nikdo se nechce podílet na společenské sebevraždě, kterou by rozvolnění, třeba jen částečné, nebo i docela symbolické, nevyhnutelně přineslo. Každý ví, i když to třeba na sobě nedává znát, že dva roky nouzové stavu jsou naprosté minimum. Jistě by bylo mnohem lépe, kdyby nouzový stav trval třeba i pět let,“ uklidňoval jsem kdekoho, že se není čeho bát, že nouzový stav by zrušil jen sebevrah.
„Pět let! Nebo deset! Kéž by nouzový stav vydržel až do konce života!“ zasnil se kdekdo a tím podal ten nejlepší důkaz, co pro něj, a nejen pro něj, ale pro nás všechny, pro celou společnost, pro budoucí generace, nouzový stav znamená.
Totiž úplně všechno.
