Václav Klaus ml. nám odchází z politiky. Sluší se mu poděkovat za odvedenou práci a popřát úspěchy v jeho dalším působení na facebooku, teď už jako soukromé osoby
Delší čas cítil jsem ve své hrudi i hlavě nesmírné pnutí, věděl jsem dobře, co to je, bylo to mé vlastenectví a můj konzervatismus, přesněji bylo to nejryzejší vlastenectví a nejryzejší konzervatismus.
A tak, jednoho dne, když toto pnutí dosáhlo kritické hranice, když už mu moje hruď i moje hlava nestačila, když už bylo to i to malé, nezbývalo, než nechat toto vlastenectví a tento konzervatismus, aby ze mne vytryskl v plné své ohromující mohutnosti.
„Musím vrátit lidem zpátky tuto zemi!“ vykřikl jsem údajně z toho nejhlubšího spánku a hned potom procitl.
„Musím vrátit lidem zpátky tuto zemi!“ vykřikl jsem již v bdělém stavu opět tato slova, což nemohlo být nic jiného než znamení, že to myslím opravdu vážně.
Shodou okolností to bylo ve Sněmovně a shodou okolností tento můj výkřik slyšela Majerová-Zahradníková, která seděla vedle mne.
„Myslím na to celou dobu, co jsem se vrátila z toalety,“ zašeptala nadšeně, přiznávajíc tak, že má stejnou hodnotovou orientaci jako já.
Byli jsme už celkem dva a tak jsme založili hnutí, jehož obsahem bylo moje vlastenectví a můj konzervatismus.
Byly to nádherné časy, ty nejnádhernější, jaké jsem v politice zažil.
„Dostaneme 15 %, nebo ne, dostaneme raději 20%. Už nebudeš muset, Vašku, s pány na led. Sami budeme páni! Ty budeš premiér, a já budu orat a sít!“ snila Majerová-Zahradníková a to snění ve mně vyvolávalo dosud nepoznané, ale o to blaženější libé pocity.
Poprvé v životě jsem si o sobě mohl myslet, že jsem opravdu rozený vůdce.
Naše hnutí jsme pojmenovali Trikólora.
„Duha má šest barev. Šest děleno dvěma, jsou tři. Trikolóra,“ napadl mě název našeho hnutí docela spontánně.
Název jsme měli, zbýval už jen jeho televizní program.
Oslovili jsme nejgeniálnější lidi v republice a ti ochotně souhlasili, že nám program vypracují. Tak například známá ekonomická kapacita doc. Ševčík pracoval na ekonomické části programu našeho hnutí nepřetržitě sedm dní a sedm nocí!
S tím vším nebyl žádný problém. Problém byl s tátou. Totiž, abyste rozuměli, to hnutí jsem založil já, já ho měl vést do voleb a já s ním měl v těchto volbách zvítězit.
Já ne, táta!
Táta byl oříšek. Ten největší.
Musel jsem mu dát nějakou funkci, ale takovou, aby ve skutečnosti byla docela bezvýznamná.
Měl jsem kvůli tomu s Majerovou-Zahradníkovou velmi důvěrný rozhovor. Tři hodiny mě pozorně poslouchala, zatímco já ji poctivě vykládal, proč táta nesmí mít v našem hnutí žádný reálný vliv.
„To bych to moh rovnou zabalit. K ničemu by mě nepustil,“ ukončil jsem tříhodinový monolog lapidárním resumé.
Zahradníková-Majerová mě sice trpělivě vyslechla, ale poradit, mi neporadila. Nakonec jsem dal tátovi funkci odborného garanta zahraniční politiky, protože hodně cestoval po světě, jak mu všude možně udělovali čestné doktoráty, z Chile si dokonce přivezl plnící pero.
Zdálo se, že mám tátu z krku, že funkce, kterou jsem mu svěřil, ve skutečnosti naprosto bezvýznamná, ho uspokojí.
Preference nám mezitím úspěšně rostly, plody naší tvrdé práce se dostavily, brzy se ustálily na třech procentech, což byl skvělý odrazový můstek proto, abychom po volbách zasedli ve vládě.
Ale pak přišel ten nešťastný Covid a táta vycítil šanci stejně jako devětaosmdesátém roce, tehdy ovšem jen jednal podle instrukcí, které mu předával Komárek. Stačil mi tátův výraz a já věděl, že je zle, že hnutí, které jsem založil, abych realizoval svoje vlastenectví a svůj konzervatismus, kvůli kterým jsem se nebál ani lhát, ale lež pro dobrou věc není hříchem, mi táta prostě ukradne před nosem.
Když jsem odcházel z ODS, nebylo nic lehčího než si hrát na uraženého, ale jak jsem měl bojovat proti tátovi?
Zase jsem byl ten malý kluk, kterého peskoval, když jsme jeli v Trabantu na chalupu do jižních Čech, kde jsme byli všem pro smích.
Tátovi rostla křídla, zase se cítil důležitý.
Kdyby to byl třeba Fiala, tak se mu vysměji, zesměšním ho na svém facebooku jako jalového profesůrka, ale copak jsem mohl zesměšnit tátu, nazvat ho jalovým profesůrkem, i když snad jalovým profesůrkem je?
Teď už jsem nemohl, za velkého poprasku z Trikolóry odejít a založit si zase nějaké svoje hnutí.
Jak by ho jen pojmenoval?
Cítil jsem, že ztrácím půdu pod nohama, a když táta prodělal covid, věděl jsem, že je konec, a sotva se jsem se mohl já, syn svého otce, mýlit.
„Trikolóra se musí spojit s SPD! Musíme proti Pirátům zmobilizovat všechny vlastence!“ už zase mobilizoval táta jako v osmadevadesátém, aby vzápětí na to uzavřel s ČSSD opoziční smlouvu a umožnil Zemanovi za určité procento z lupu pokračovat v tom, co začal on, totiž v rozkrádání toho, co se ještě rozkrást dalo.
Jenže mě, mě se na nic nezeptal!
Ale copak jsem zakládal Trikolóru, abych se spojoval s nějakým Okamurou, abych se s ním dělil o svoje vlastenectví a o svůj konzervatismus?
Moje vlastenectví bylo jen moje, nepatřilo ani tátovi, natož nějakému Okamurovi. To já založil Trikolóru! Já! Ne táta, aby ji teď s někým spojoval jen proto, aby mohl blábolit ty svoje nesmysly.
„To je konec!“ povzdechl jsem si v naší poslanecké trojici.
„Já vím,“ přikývla Majerová-Zahradníková a dodala, „v politice jsi už zbytečný, Vašku.“
„I ty?“ podíval jsem se na ni.
„A co jiného ti mám říct? Sám to víš nejlíp. Každý to vidí. Snad jsme mnohokrát lhali pro naši dobrou věc, ale sobě lhát nemůžeme,“ řekla mi Majerová-Zahradníková do očí.
„Máš pravdu. Sobě lhát nemůžeme. Tady už jsem zbytečný,“ řekl jsem a šel na facebook, abych vydal své prohlášení o konci v Trikolóře, kterou mi táta ukradl stejně tak jako již zmíněné pero v Chile, jako ukradl všechno, co mu kdy přišlo pod ruku.
Zbylo mi jen moje vlastenectví a můj konzervatismus, to i táta ukrást nemůže.
A ukrást mi nemůže ani přesvědčení, že bohatství nevzniká ze zlodějen, jak tomu věří táta, ale z poctivé, každodenní práce, takové, ze které se rodí i chléb i sádlo, které mi máma, když jsem byl malý, na tento chléb mazala, abych byl silný, tak silný, že jednou, až vyrostu, tak přeperu i tátu.
