V postní době má člověk pracovat na proměně a obnově svého života, aby mohl žít opět plně jako křesťan. Má v této době obnovit autentické vztahy, navázat znovu dialog s druhými, odpočinout si a vrátit se k Bohu
Nový olomoucký arcibiskup, nadmíru duchovně založený muž, jehož upřímnou víru nádherně podtrhuje celibát, mne přivítal u bohatě prostřeného stolu.
„Prosím, dejte si, co hrdlo ráčí. Je toho dost, hlavně masa,“ pobídl mne a pak, když si všiml mých rozpaků, dodal, „asi vám přijde divné, že takto hoduji, když nám včera zase tak pěkně začal půst, že ano?“
„Nu, přijde mi to divné, takto hodovat hned v první den půstu,“ přikývl jsem.
„A přece na tom není nic divného!“ zvolal arcibiskup, drže v ruce pořádně tlusté kolečko salámu a jen, co ho snědl, pustil se do věroučného výkladu, „to všechno, co vidíte tady na stole, jsou přece Boží dary.
Že je to tak?“
„Ano, je to tak. Jsou to Boží dary,“ musel jsem s arcibiskupem souhlasit.
„Ano, jsou to Boží dary,“ přikývl arcibiskup, a když se olízl, pokračoval, „jsou to Boží dary, proto se před jejich konzumací modlíme Otčenáš.
A najednou bychom je neměli jíst jen kvůli tomu, že je půst a že je před Velikonocemi?
To je přece nesmysl a je to nesmysl především z hlediska naší víry!
,Kdo jsme my, abychom takto odmítali během postu Boží dary, které jinak, krom pátků, s neskrývanou chutí konzumujeme?‘ ptám se a sám si odpovídám, ,jsme ti, kdož musí být za tyto dary neskonale vděční. A proto, když se nyní postíme, tak tyto Boží dary odmítáme, nebo jimi dokonce otevřeně pohrdáme.
Ale je hříchem pohrdat Boží milosrdností!‘
Nebo řeknu to ještě jinak: ,Kdyby Bůh chtěl, abychom se v tyto dny postili, tak by nám tyto své dary zcela jistě odepřel. Například tak, že by během těchto čtyřiceti postních dní nebylo prostě možné porazit žádné zvíře. Podřezali bychom krávu a ona by žila dál, protože by nám Bůh takto nedovolil užívat jeho darů, tedy v tomto případě hovězího masa.‘
Avšak jelikož nám Bůh tyto dary v tento čas neodepřel, znamená to, že nechce, abychom se postili, ba právě naopak chce, abychom si jeho darů užívali jako vždy, nebo možná ještě víc.“
Arcibiskup se povzbudivě usmál a mrkl na mě šibalsky levým okem.
„Když to říkáte?“ pokrčil jsem rameny, protože arcibiskup je přece jen, málo platné, církevní autorita.
„Ano, říkám to,“ přikývl arcibiskup a vložil si do úst plátek slaniny, „říkám to, protože nauka víry hovoří v tomto případě zcela jasně. Veškeré pokrmy jsou Boží dar.
A já se opět ptám: ,Mohou nás Boží dary znesvětit, mohou nás svádět k hříchu?
Je-li toto všechno, co je zde na stole Božím darem, jak pak mohu zhřešit, když to všechno do sebe dostanu?
Nic, co pochází od Boha, co je produktem Jeho lásky mne přece nemůže znesvětit!‘
A proč by to všechno nemělo být najednou Božím darem?
Stvořil přece Bůh dobytek především proto, abychom Mu jej jednak mohli obětovat, a jednak, aby nám sloužil za potravu.
Takový je přece Boží úmysl a já mám tento Boží úmysl nyní popřít tím, že budu tyto pokrmy, tyto Boží dary považovat za něco, co znečisťuje moje srdce?
Pokud toto připustím, tak musím ovšem připustit i to, že tyto pokrmy, tedy přesněji masité pokrmy, znečisťují moje srdce i po celý rok.
Proč je tedy jindy konzumuji s neskrývanou chutí, když dobře vím, že znečisťují mé srdce?
Jen proto, že není církví nařízený půst?
Ale to je přece, pane, nesmysl, to musíte uznat sám, pokud jen trochu věříte, že Kristus vstal z mrtvých!
Kristovo zmrtvýchvstání není přece žádný statický okamžik, není to záležitost toliko nějakých Velikonoc. Kristovo zmrtvýchvstání je permanentní, dochází k němu v každém okamžiku, protože by to jinak nebylo zmrtvýchvstání. Tedy se buď postím rovnou permanentně, nebo se naopak, jelikož i masité pokrmy jsou Boží dary, nepostím vůbec.
To, že se máme postit čtyřicet dní před Velikonocemi, a pokud tak nečiníme, tak pácháme hřích, je z hlediska teologického naprostý nesmysl.
Když sním maso, dejme tomu, na svatého Metoděje a Cyrila, tak nepáchám hřích, protože do Velikonoc zbývá zhruba ještě dvě stě sedmdesát dní, ale když jej zkonzumuju teď, když do Velikonoc zbývá už jen třicet devět dní, tak hřích páchám?
Chcete tedy říct, že v červenci, na svatého Metoděje a Cyrila je Kristova oběť a Kristovo zmrtvýchvstání jaksi slabší a méně zřetelné než dnes, protože dnes zbývá do Velikonoc už jen třicet devět dní?
Ne, vážený pane, tak to není!
Buď hřeším, nebo nehřeším. Buď je mé srdce čisté, nebo mé srdce není čisté. Buď jsem vděčný za Boží dary, nebo jimi ostentativně pohrdám a odsunuji je od sebe kvůli nějakému pofidernímu půstu. Buď to, nebo ono. Nic mezi tím a je zcela lhostejné, kolik dní zbývá do Velikonoc.
Nezačneme přece hned v úterý po Velikonočním pondělí konzumovat masité pokrmy a hřešit s čistým svědomím jen proto, že do Velikonoc, a tedy i Kristova zmrtvýchvstání zbývá ještě jeden celý rok!
Konzumuji-li masité pokrmy, tj. Boží dary, po celý rok, tím spíše je musím konzumovat teď, když se blíží Velikonoce, abych osvědčil pravost své víry.
O nic jiného nejde a tak si, prosím, dopřejte masa, co hrdlo ráčí. Prosím, neostýchejte se, já vám k tomu požehnám“
Arcibiskup opět pokynul rukou na plný stůl. Teď už jsem ale nezdráhal, popadl jsem nejbližší a s chutí se do ní zakousl, vždyť mi u toho žehnal samotným arcibiskup, muž bdící nad vírou a církevní disciplínou...
