Je to spiknutí? Nebo je to účelovka? Nebo je to podpásovka? Nebo je to důkaz, že nejsme na tom ještě tak zle?
Havel, tedy film o Havlovi, se mi nikdy nelíbil.
Viděl jsem ho asi pětkrát, aby můj soud o něm byl co nejobjektivnější, ale ani po pátém zhlédnutí neshledal jsem na něm nic, co by mě donutilo se jen trochu víc zamyslet nad tím, proč Geislerová kouří v Havlovi tolik cigaret.
„Jen proto, že se podobá Olze Havlové? Proto kouří tolik cigaret?“ ptám se.
Ta podoba je ovšem dost vzdálená. Vlastně to ani, když nepočítáme právě cigaretový kouř, který je ovšem povětšinou vždy a všude stejný, žádná podoba není, a tím nemyslím ani ne tak nedůležitou podobu vnější, jako rozhodující podobu vnitřní. A to mi přijde dost málo na to, aby pořád hulila, nehledě na to, že kouření škodí zdraví.
A děj?
Děj ten film nemá žádný, považujeme-li za děj sled jen trochu souvislejších scén, v nichž dialogy plní funkci hromadného sdělovacího prostředku. Ovšem film o Havlovi, notabene natočený dnes, nemůže mít už z principu žádný děj, protože žádný děj neměl ani Havlův život, jak se stále více ukazuje s dostatečným odstupem let. To je stejné jako s absurdním divadlem, tam jakýkoliv děj zpravidla rovněž absentuje, mnohdy, vzhledem k osobě autora, i naštěstí.
Vše, co Havel ve filmu říká, je jen bezcílné tlachání bez jakéhokoliv hmatatelného užitku, nejen pro společnost (což by u disidenta a chartisty snad ani tak nevadilo), ale i, což už je mnohem horší, ani pro jeho nejbližší okolí. To jediné, co z Havla snad přežilo až do dnešních časů, co můžeme označit za aspoň trochu nadčasové, je tak jen jeho několikaměsíční koulení sudů v trutovském pivovaru.
Nejsilnějším a nejintenzívnějším zážitkem z celého filmu o Havlovi je proto pocit kýžené úlevy, když se tato celovečerní, navíc ještě ke všemu barevná, štrapác konečně končí závěrečnou scénou. Snad jen kvůli tomu stojí za to, aby člověk vydržel sedět bez hnutí celou tu dobu a hledět konsternovaně na plátno znamenající svět plné přízračných postav, se kterými byste opravdu nechtěli sedět na Borech v jedné cele, už jen kvůli věčnému a nanejvýš otravnému ťukání psacího stroje, či kouři z doutníků, který ne každému dělá dobře na žaludek, nebo i nervy.
Naštěstí lidé, kteří o tom rozhodují, neztratili ještě ani soudnost, ani pevnou půdu pod nohama, ani nepodlehli masívnímu mediálnímu tlaku zejména ze strany České televize, a tak se nezachovali jako zelinář jezdící v mercedesu, který snaživě nabádal ve výloze svého krámku proletáře všech zemí, aby se spojili, a po právu neudělili Havlovi ani jednoho Českého lva, nepočítáme-li zcela marginální ocenění maskérky, které si svým významem nijak nezadá s Nobelovou cenou míru pro Gretu.
A tento fakt, před koronavirovou pandemií takřka nepředstavitelný, je bezpochyby největším současným vítězstvím a úspěchem českého filmu, ať už si myslíme o tom, že Šarlatán je bílý, nikoliv černý homosexuální muž, cokoliv.
