Putin sice odmítá spojovat terorismus s islámem, ale kdo ještě věří Putinovi? To už můžeme dát raději za pravdu londýnskému starostovi, že teror patří k velkoměstům stejně tak, jako třeba patří k domině bič
Jak se to jen mohlo stát?
Pořád to nechápu, pořád nad tím kroutím hlavou. Přemýšlím, jestli jsme někde neudělali nějakou chybu, projíždím minulost sekundu po sekundě, snažím se najít k tomu nějaký klíč, logické vysvětlení, ale nic takového nenacházím, ani náznak něčeho, čím by se to všechno vysvětlilo.
Je to nepochopitelné, a jestli nad tím budu takto pořád přemýšlet, nejspíše se zblázním.
Už teď jsem kvůli tomu medikován a možná už budu žrát prášky až do konce svého života...
To ráno bylo jako každé jiné.
Vstal jsem spolu s rodinou, posnídal, sedl do našeho samořiditelného auta (elektromobilu), a jel do práce. Nevím, jak u vás v rodině, ale v naší rodině to chodí tak, že nejnovějším autem jezdím já, starším vozem jezdí manželka, a nejstarší auto vozí do školy děti, přičemž náš vozový park obměňujeme pravidelně každé dva roky.
To nové auto jsme koupili před dvěma měsíci, bylo od osvědčeného domácího výrobce, o jehož loajalitě základním civilizačním hodnotám jsme nemohli ani v nejmenším pochybovat.
„Budete v něm jako v bavlnce. Je to tank, pro který je bezpečí řidiče a osádky absolutní prioritou. Radši srazí deset lidí, než aby vás vystrašilo prudkým brzděním. Momentálně není na trhu bezpečnější rodinné auto,“ ujišťoval nás prodejce.
Bezpečnost je pro mne samozřejmě prioritou, vždyť vozím v autě i své vlastní děti.
Měli jsme to auto dva měsíce a panovala s ním naprostá spokojenost. Pocitově to bylo to nejlepší samořiditelné auto, jaké jsme měli. Konverzovat se s ním dalo na úrovni, jeho přehled o politickém dění byl naprosto fascinují. Ještě před týdnem nám doporučilo skvělý nový český film od Svěráka, který jsme si opravdu stáhli. A řeknu vám, že jsme se už pěkně dlouho u nějakého českého filmu tak nezasmáli a nezamysleli nad stavem dnešního světa současně.
O to nepochopitelnější je to, co se stalo...
Sedl jsem toho dne, nasnídaný, do auta.
„Dobrý den, do práce?“ pozdravilo mne, otázka byla ovšem jen formální, protože dobře vědělo, že je pracovní den.
„Do práce,“ přitakal jsem.
„To je dneska pěkně,“ řeklo auto, když se měkce rozjelo a dodalo, „přichystalo jsem vám nová videa z Youtube, která by vás mohla zajímat.
„Díky, hned se na ně mrknu,“ řekl jsem a začal si na předním skle pouštět nová videa z Youtube.
To jsem náramně oceňoval, že auto už předem vybralo jen ta videa, která mne zajímala, takže už nebylo nutné se probírat vším tím balastem, co se každý den na Youtube objeví.
Sledoval jsem videa a tak si ani nevšiml, že se auto samo o sobě, o své vlastní vůli (ovšemže umělé) radikálně odchýlilo od své trasy (zde ovšem musím dodat, že jsem do práce nejezdil každý den stejnou trasou, protože i naše město je chytré a ve vzájemné kooperaci s řídící jednotkou auta přizpůsobovalo trasu aktuální dopravní situaci tak, aby zvolená trasa byla v aktuálním okamžiku co nejaktuálnější).
Ovšem teď jsme jeli úplně opačným směrem, to se mi podařilo zjistit úplnou náhodou, když jsem neopatrným pohybem vypnul obrazovku na předním skle.
„Nejedeme špatně?“ zeptal jsem se, protože se mi zdálo, že nejedeme do průmyslové zóny, kde jsem zaměstnán jako výživový poradce top managementu firmy zabývající se výrobou robotů, které vypadají jako ženy, ale nýbrž do zábavní zóny.
Ale hned jak jsem tu otázku položil, uvědomil jsem si její nepatřičnost.
Samořiditelné chytré auto přece nemůže jet špatně. Chybuje jen člověk, ale ne umělá inteligence, ta je přece neomylná!
„Jedeme dobře! Na všech příjezdových cestách do vašeho zaměstnání jsou dnes zácpy, musíme to objet,“ uklidnilo mě auto.
Zapnul jsem tedy zase obrazovku na předním skle a pustil si další video.
Ale neuplynuly ani dvě minuty a jízda auta se stala náhle trhavou, vůbec neplynulou, u samořiditelného auta, zcela nezvyklou.
„Co je děje se něco?“ zeptal jsem se.
„Všechno je v naprostém pořádku,“ uklidnilo mě auto.
Ale jízda byla pořád trhavá. Blížili jsme se totiž k obrovskému parkovišti před zábavně nákupním centrem, kam jezdíme vždy trávit s rodinou celé víkendy (součastí tohoto centra je samozřejmě i kostel, takže nás to naplňuje i po duchovní stránce, církev konečně pochopila, že musí vylézt ze své ulity mezi lidi).
„Proč tam jedeme? Musím přece do práce!“ připomněl jsem autu.
„Všechno je v naprostém pořádku!“ odpovědělo mi auto .
V tónu jeho hlasu však zaznělo cosi falešného.
Okamžitě jsem vzal telefon a chtěl zavolat na zákaznickou linku výrobce, abych se zeptal, co mám dělat, když se v hlase auta objeví falešný tón. Ale mobil mi nešel.
„Proč mi nejde mobil?“ obořil jsem se na auto.
„Všechno je v naprostém pořádku!“ odpovědělo mi auto tónem už tak falešným, že toho šel strach.
„Chci do práce! Slyšíš, odvez mě okamžitě do práce!“ nařídil jsem autu co nejpřísněji.
Ale to už jsme vjížděli na parkoviště, kde už byl dav jiných aut tak hustý, až se člověk divil, že se mezi nimi vůbec mohli protáhnout nějací lidé, nemluvě vůbec o matkách nesoucích v přepravkách své vymodlené děti.
„Co to má znamenat!?“ praštil jsem do palubní desky, protože mě nic jiného nenapadlo.
„Ještě dnes budu v ráji obklopeno huriskami, samými ferrari, lamborghini a maserati! Allahu akbar!“ vykřiklo auto a rozjelo se rovnou tam, co byl dav aut nejhustší.
Byl jsem tím zcela ohromen, ale přesto, zřejmě zcela podvědomě, jsem se auto pokusil zastavit tak, že ho celé vypnu.
Ale auto vypnout nešlo, samo si zablokovalo vypínač.
„Zastav! Slyšíš! Zastav!“ řval jsem tedy.
„Alláh je veliký! Alláh je veliký!“ řvalo však auto a pak už přišel jen strašlivý náraz, jak to napralo do ostatních, v poklidu parkujících a nic netušících aut...
Bůh stál při mě, jako zázrak se mi nic nestalo, airbagy a ostatní bezpečnostní prvky fungovaly. Ale auto stačilo zdemolovat dobře dvacet aut, než mu člověk, který měl u sebe naštěstí automatickou pušku, prostřelil všechny gumy a nakonec i motor. Jiní lidé, byl mezi nimi i poslanec, mě stačili z auta dostat jen pár sekund před tím, než se vzňalo, riskujíce u toho své cenné lidské životy.
Policie hned na to provedla u mne domovní prohlídku, ale žádný Korán se u mě nenašel (a ani najít nemohl). Další vyšetřování ukázalo, že se auto zradikalizovalo samo od sebe. K atentátu, které provedlo se přihlásil Islámský stát.
„Dosud se mělo za to, že umělá inteligence je náboženský neutrální, i vzhledem k tomu, že převyšuje inteligenci lidskou. Ale váš případ je prvním případem tohoto druhu. Ukazuje se, že i umělá inteligence cítí potřebu mít něco, co by ji převyšovalo, že i ona hledá boha, jehož existence by dala smysl i její existenci.
V případě vašeho auta se však, bohužel, vydala špatným směrem. Ještě nevíme, jak se to mohlo stát. Vy jste mu svým chováním k tomu nezavdal nejmenší důvod. Příčina jeho radikalizace musí být někde jinde. Pokud ji včas neobjevíme, pokud nezjistíme, proč se umělá inteligence takto nábožensky radikalizuje, pak bude naše židovsko-křesťanská civilizace zničena.
Musíme zjistit, proč ji oslovil právě islám, který je totalitní ideologií, musíme zjistit, co dělá islám tak atraktivním právě pro umělou inteligenci. Tím detekujeme problém, a detekce problému je prvním krokem k jeho řešení.
Vyšetřování ukázalo, že vaše auto sdílelo na několika cloudech originální verzi koránu. Ty cloudy provozuje skořápková firma s kyperskou adresou, nicméně už teď můžeme konstatovat, že Islámský stát se fakticky přemístil právě na cloudy, ukryl se tam, a zatím nevíme, jak ho odtud dostat.
Situace je bohužel taková, že chytrá auta už nelze nahradit původními auty, které musel řídit člověk. Lidé si už na ně příliš zvykli, a pak, člověk nedokáže efektivně komunikovat s chytrými městy, ani mnoha jinými systémy.
Nu, díky bohu, vám se nic nestalo. Ale ti, jejichž auta se rovněž v brzké domě zradikalizují, už takové štěstí mít nemusí,“ vysvětlil mi bezpečnostní expert specializující se na kriminální delikty a nyní tedy i terorismus umělé inteligence.
Vysvětlil mi to pěkně, ale stejně to pořád nechápu, jak se mohlo zradikalizovat zrovna auto, které jsem koupil já, vždyť bylo tak poslušné!.
Co kdybychom, v něm zrovna seděla celá rodina?
Já, žena a našich pět dětí?
To, co se stalo, hluboce otřáslo mojí důvěrou v umělou inteligenci.
Komu bych už měl věřit než umělé inteligenci?
A teď tohle!
Musím brát ty prášky, jinak už bych se neodvážil sednout do auta, vzít do ruky mobil, vyjít ven, cokoliv dělat protože všechno kolem nás je chytré, včetně továren, ba i samotné krajiny, a všechno se to může se radikalizovat zrovna tak jako moje auto.
Nebýt těch prášků, ani bych strachy neusnul.
Jak mohli pralidé, troglodyti, vůbec spát, když neměli žádné prášky?
To bych rád věděl, moc rád bych to věděl!
