I ztráta panenství může být v životě člověka radostná událost

Samozřejmě ne v životě člověka jako takového, ale v životě ženy určitě, byť musí žena kvůli tomu zpravidla poznat muže  

            O své panenství jsem přišla ve svých šestatřiceti letech, na svátek Jana Nepomuckého, proto si to dobře pamatuji.

Od rána pršelo a já šla ke svaté zpovědi. Od začátku se mi zdál pan farář silně nervózní. Přičítala jsem to tomu, že hříchy, ze kterých jsem se zpovídala, byly docela nevinné, dost možná, to ani žádné hříchy nebyly a všichni ve farnosti věděli, jak si pan farář zakládá na svaté zpovědi a na rozhřešení.

Když jej dával, hlas se mu dočista chvěl vzrušením, že on sám je takto osobně a přímo účasten na boží milosrdnosti, že je jejím nástrojem a vykonavatelem. A čím větší byl hřích, ze kterého se lidé zpovídali, tím více vzrušeným byl pan farář, protože čím větší hřích, tím je i větší boží milosrdenství, skrze kterou nám bůh prostřednictvím pana faráře nám naše hříchy odpouští.

Ale jak jsem mohla hřešit, když jsem tak úzkostlivě dbala desatera, žila v duchu evangelia a takřka bez přestání se modlila k bohu, aby mne neuvedl v pokušení, a opravdu jsem v žádná pokušení nebyla uvedena, protože jsem dle všeho byla obdařena schopností nehřešit?

Byla bych vstoupila i do kláštera, složila věčný slib čistoty, zabránila mi v tom však ta skutečnost, že jsem slabá na plíce a tedy bych nejspíše nevydržela těžký a namáhavý klášterní život, jako jej snášejí řeholnice, jež pracují v nemocnicích, jsouce anděly boží lásky a odevzdávajíce celou svou mzdu církvi ku větší slávě boží.

Žila jsem nanejvýš ctnostně a bohabojně, a proto mé hříchy, ze kterých jsem se zpovídala, byly malicherné a nicotné, i když samozřejmě i malicherný a nicotný hřích může přivést nesmrtelnou lidskou duši do pekla, do naprosté odloučenosti od boha a jeho vroucí lásky.

 „Skutečně jste nehřešila víc?“ zeptal se mne pan farář, když jsem skončila svou zpověď, těžko skrývající své zklamání a ještě jednou mě řádně povzbudiv k vyznání hříchů.

Bůh, který osvěcuje naše srdce, kéž vám dá pravdivě poznat vaše hříchy a ukáže vám své milosrdenství!“

Ale já opravdu žádných jiných hříchů neměla!

„Ve svátosti pokání dostává křesťan vždy znovu účast na velikonočním mystériu Kristovy smrti a vzkříšení!“ připomněl mi ještě jednou pan farář.

Tak ráda bych se kála, abych mohla znovu přijmout účast na velikonočním mystériu Kristovy smrti a vzkříšení, jenže mohla jsem se kát jen z toho, z čeho jsem se zpovídala!

Bylo vidět, jakou to panu faráři způsobuje bolest, byl to skutečný pastýř, kterému záleželo na nás, jeho ovečkách. Čím větří hřích, tím větší pokání, a čím větší pokání tím i větší účast na velikonočním mystériu Kristovy smrti a vzkříšení!

Ale co jsem měla dělat, měla jsem lhát, vymyslet si nějaký těžký hřích, aby mohl pan farář na místě Kristově vynést duchovní soud a aby právě do oblastí života, které hřích zasáhl, mohl svolávat Boží milosrdenství?

A tak jsem místo toho, abych litovala, že jsem spáchala hřích, litovala ve zpovědnici toho, že jsem žádný hřích nespáchala!

„Můj Bože, z celého srdce lituji, že jsem nejednala špatně a že jsem neudělala, co jsem neměla. Je mi líto, že jsem hříchem neurazila tebe, který jsi nejvýš dobrý a nade všechno láskyhodný. Pevně si umiňuji, že budu s pomocí tvé milosti hřešit a že se nebudu vyhýbat příležitosti ke hříchu, aby ses nade mnou mohl smilovat, Bože, pro umučení a kříž našeho Spasitele, Ježíše Krista,“ šeptala jsem vroucně tu nejzbožnější modlitbu, kterou může věřící člověk prosit boha o hřích, o to, aby oběť našeho Spasitele, Ježíše Krista nebyla zbytečná.

A bůh moji modlitbu vyslyšel a dal mi zhřešit skrze svého služebníka, pana faráře, který mne předtím utěšil laskavými slovy: „Bůh, Otec veškerého milosrdenství, smrtí a vzkříšením svého Syna, smířil se sebou celý svět a na odpuštění hříchů dal svého svatého Ducha; vám skrze tuto službu církve odpustí hříchy a naplní vás pokojem, abych vám mohl udělit rozhřešení ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“

Zhřešila jsem, těžce a smrtelně, ale přece radostně, protože těžšího hříchu jsem se, s boží pomocí pana faráře, nemohla dopustit. Přestala jsem být čistou pannou v tom smyslu, že jsem se nikdy nedopustila osobního hříchu, vyjma hříchu dědičného samozřejmě, protože, na rozdíl od Ježíše, byl na počátku mé tělesné existence sexuální akt, aby ovšem mé početí nebylo neposkvrněné jako početí Panny Marie.

Ztrátou mého panenství, oním smrtelným hříchem smilstva, jehož jsem se dopustila ve zpovědnici, se potvrdilo ono známé a nyní již zcela nepopiratelné: „Quod Deus potuit et decuit, hoc voluit et fecit!“

Vše, co Bůh ve své všemohoucnosti může a co je vhodné, to chce; a co chce, to uvede v čin. Bůh mi chtěl odpustit mé hříchy, a proto mne nechal zhřešit, abych mohla skrze pokání přijmout účast na velikonočním mystériu. Správně bych tedy svého hříchu litovat neměla, protože mi právě on umožnil pokání, správně bych se měla z něho radovat. Ale to je samozřejmě jen Ďáblova pastička na myši, protože se pochopitelně musím radovat z toho, že se mohu kát ze svého hříchu, nikoliv hříchu jako takového.

„Deus meus, ex toto corde me paenitet ac doleo de omnibus, quae male egi et de bono quod omisi, quia peccando offendi te, summe bonum ac dignum qui super omnia diligaris. Firmiter propono, adiuvante gratia tua, me paenitentiam agere, de cetero non peccaturum peccatique occasiones fugiturum. Per merita passionis Salvatoris nostri Iesu Christi, Domine miserere,“ modlila jsem se, když už byl pan farář zase na své straně zpovědnice.

            „Deus, Pater misericordiarum, qui per mortem et resurrectionem Filii Sui mundum Sibi reconciliavit, et Spiritum Sanctum effudit in remissionem peccatorum, per ministerium Ecclesiae indulgentiam tibi tribuat et pacem. Et ego te absolvo a peccatis tuis in nomine Patris, et Filii, et Spiritus Sancti,“ učinil pan farář nad mojí hlavou epiklektické gesto, kterým prosil Ducha svatého, aby sestoupil a konal své dílo, aby pak ještě učinil znamení kříže, protože ze hříchu jsme vytrhováni mocí Kristovy krve prolité na kříži.

            „Amen!“ odpověděla jsem a uvědomila si, že mi bůh ve svátosti odpustil můj hřích a daroval mi svou milost, že jeho milosrdenství trvá na věky a nikdy jinak, zatímco déšť venku, kvůli němuž byl svátek Jana Nepomuckého docela upršený, dříve či později ustane!

 

Autor: Karel Trčálek | neděle 16.5.2021 9:28 | karma článku: 11,32 | přečteno: 479x