Páni, fakt bych nechtěl být ekonom. Vědět, že příští rok přijde ekonomická krize a přitom vědět, že na tom nic nezměním
Báli jsme se toho od svého narození, aby taky ne, jelikož staří, a proto moudří, lidé bez přestání o tom mluvili.
Naše dětské hry byly poznamenané strachem z toho, co musí, protože o tom pořád mluvili staří a moudří lidé, neodvratně přijít, a tento vše prostupující strach nás doprovázel celým životem až do naší smrti.
Umírající, oddychli jsme si sice, že to nepřišlo. Ale ani v této chvíli, vypouštějící duši, jsme nepochybovali, že to jednou musí přijít, protože proč by o tom mluvili, proč by se toho tak báli staří a moudří lidé už v okamžiku, kdy jsme se narodili, a proč bychom se toho báli my po celý svůj život, proč bychom, opouštějící tento svět, nepochybovali o tom, že to skutečně přijde, kdyby to nemělo nikdy přijít?
A pak to přišlo!
Přišlo to tak, jak to přijít muselo!
Ekonom Ikora vracel se z práce. Jeho tvář byla zachmuřená a kroky ještě více.
Každý, kdo na něj pohlédl, věděl, kolik uhodilo.
„Je to tady!“ sevřela všechna srdce ledová ruka.
A opravdu to bylo tady!
Jako opilý kráčel ekonom Ikora domů, a jak se tam dostal, vůbec nevěděl.
Políbil, jako vždy ženu, pohladil děti a zeptal se dutým hlasem: „Co je na večeři?“
„Co by?
Brambory na loupačku.
Jako vždy.
My už jsme jedli,“ odpověděla žena a položila před Ikoru misku s brambory na loupačku.
Ikora na hleděl chvíli na pokrm a pak jej od sebe odstrčil.
„Nemám hlad!“ řekl.
„Jak nemáš hlad?“ zeptala se jej žena.
Ikora chvíli mlčel a pak ze sebe vypravil: „Nemám hlad!
Příští rok přijde ekonomická krize!“
„Panebože, co to říkáš?!
Ekonomická krize?!“ vyjekla manželka.
„O tom, že přijde krize, nemusíme pochybovat. Podle mého názoru k tomu dojde v příštím roce,“ řekl Ikora.
„Panebože, co budeme dělat!?
Už v příštím roce, říkáš?“ zatřásla se strachem jeho žena.
„Ano, v příštím roce.
Hlavně se nesmíme zadlužit!“ zaúpěl Ikora.
„Hlavně se nesmíme zadlužit!“ zvolala jeho žena a pak se chytila za hlavu, „a já si dnes objednala nový kuchyňský robot!
Jsem to ale nána!
Já vůbec netušila, že má přijít krize.
Ale poslouchej ty?
Víš to jistě, nepleteš se?“
„Nepletu se. Jsou tady indikátory. A indikátory nikdy nelžou,“ odpověděl Ikora.
„Jaké indikátory?“ chtěla vědět žena.
„Jaké?“ řekl Ikora a pokračoval hlasem patologa, který právě diktuje do pitevního protokolu, „nízká nezaměstnanost, drahé nemovitosti, rekordní ceny akcií.
Je nemožné, aby nepřišla krize.
A nejvíc na ni doplatí montovny, protože české děti se málo učí přírodním vědám!“
Po těch slovech se ekonom Ikora zoufalstvím div nezbláznil.
Ale jeho žena byla naštěstí silná.
„Jen ať si přijde, krize já se jí nebojím!
Co se nám může stát?
Že o všechno přijdem?
O dům, o auta, o firmu, o úspory?
Ať si!
Mám dost mléka, nějak už to přežijeme,“ zvolala jeho žena a dodala, „a za dva roky už bude jistě líp, to by mohlo být euro za dvacet tři korun!“
A zdálo se, že nemluví do větru, protože její prsy byly opravdu plné mléka.
To se tak někdo má, že nepotřebuje žádnou falešnou útěchu, když se blíží neodvratná ekonomická katastrofa, protože má dost mléka pro sebe, děti i manžela!
