Čínského prezidenta na pohřbu toho našeho asi nečekejme, ale Vladimir Putin by mohl dorazit. Kam se na to hrabe Havel!
Budu upřímný, dojemnější státní pohřeb Praha (státní pohřby se ovšem většinou konají jen v Praze) dosud nezažila. Lví podíl na to měl i Vladimir Vladimirovič. Byl to on, kdo na svém pravém rameni vynesl z Národního divadla rakev s panem prezidentem a samojediný ji (jako Kristus svůj kříž) přemístil do Svatovítské katedrály, ovšem bez jediné zastávky.
Za Vladimirem Vladimirovičem kráčeli nejbližší pozůstalí pana prezidenta se svými rodinami, za nimi pak vdova s dcerou a za nimi čtyři milióny zdrcených voličů pana prezidenta, aby jej vyprovodili na jeho poslední a pohříchu taky nejslavnější cestě.
Nemohlo být nejmenších pochyb, že se Vladimir Vladimirovič na této, tak smutné, cestě ani jednou nezadýchal a když skládal ve Svatovítské katedrále rakev ze svých ramenou, nebylo krom strašlivého zármutku možno v jeho tváři pozorovat nic jiného, nebyla v ní jediná známka únavy, sotva bychom hledali na pohřbu pana prezidenta důstojnějšího smutečního hosta, než jakým byl jeho nejvěrnější přítel, Vladimir Vladimirovič…
Po mši, celebrované Mons. Halíkem, kterému skvěle ministroval Ovčáček, jsem spolu s Vladimirem Vladimirovičem obdržel přátelské pozvání na čaj do střešovické vily, které jsem pochopitelně neodmítnul.
„Popijeme čaj, zavzpomínáme v dobrém na pana prezidenta,“ zval nás majitel vily.
A tak teď sedíme ve střešovické vile a vzpomínáme v dobrém na pana prezidenta. Není to nic těžkého, protože čaj, který nám ze samovaru nalévá hostitelova žena, je opravdu skvělý, u takového skvělého čaje ani nemůžeme na pana prezidenta vzpomínat jinak než v dobrém.
„Víte, co by mne zajímalo, Vladimire Vladimiroviči?“ obracím se na Vladimira Vladimiroviče, zatímco mi hostitelova žena dolévá můj kýbl až po okraj, „zajímalo by mne, kdy jste se nebohým panem prezidentem setkal poprvé. Pamatujete se ještě na to?“
„Jak bych se na to nepamatoval?! Na takové věci se nezapomíná!“ usměje se Vladimir Vladimirovič tím svým plachým úsměvem desetiletého chlapce, který právě porazil v džudu mnohem těžšího staršího soupeře, a pokračuje ve své vzpomínce, „bylo to v létě osmdesát devět. Byl jsem tady u vás na pracovní návštěvě. Dolaďovali jsme v Prognostickém ústavu nějaké detaily ohledně Listopadu.
Jednoho srpnového rána jsem tak přišel za Václavem Klausem a říkám mu: ,Soudruhu Klausi, mám pro tebe speciální úkol. Potřebuji, abys podepsal svým jménem tento text. Vyjde v Technickém magazínu a ty pak vystoupíš v Československé televizi.
Tu máš, přečti si ho.´
Soudruh Klaus čte a čte, ale pak zakroutí hlavou a vrátí mi papír zpátky.
,Ne, to je naprosto vyloučené,´ řekne.
,Máš strach?´ptám se ho.
,Nejsem Havel, abych měl strach a kolaboroval s komunisty,´ ohradí se soudruh Klaus a vysvětlí mi, proč odmítl podepsat ten text, ,jde o to, soudruhu Putine, že je tady ještě někdo větší než já, někdo, kdo přijde po mně. Mě pošli do rakouské televize, mám docela slušnou němčinu, ale pokud jde o výstřel z Aurory, pak této cti nejsem hoden.´
,Kdo je ten větší?´ chtěl jsem vědět.
,Miloš Zeman. Najdeš ho v Agrodatu, první patro, třetí dveře zleva. On je ten, kdo přijde po mně. Navíc byl vyloučený z KSČ. Já jsem jen obyčejný kuli, on je ale skutečný prognostik,´ vyslovil soudruh Klaus přede mnou jméno mého nejdražšího přítele.
Přiznám se ovšem, že můj nejdražší přítel nezapůsobil na mne v první chvíli tím nejlepším dojmem. Jeho tvář byla příliš ušlechtilá pro to, co jsme se chystali provést, to víte, od nás z KGB jsem byl přece jen zvyklý na jiné obličeje, nemluvě o jeho inteligentním pohledu.
Ale můj nejdražší přítel si mne brzy získal. Stačilo na to málo, jedna lahev vodky, kterou jsem mu přinesl. Vypil ji celou, aniž by hnul brvou. Něco takového dokážeme my, Rusové ocenit, takových lidí si vážíme nejvíc.
,Dejte to sem. Podepíšu to a vystoupím v Československé televizi,´ řekl a obrátil do sebe druhou flašku vodky.
Od té chvíle jsem ho bezmezně obdivoval, tím se začalo naše přátelství.“
Vladimir Vladimirovič umlkl, dojat vzpomínka na svého nejdražšího přítele.
Ale já se ho ještě zeptal: „A ten projev na Letné, ten jste napsal taky vy?“
„Kdepak! To byla jeho vlastní iniciativa. On bez toho svého lhaní nemohl být, ta jeho bájivá lhavost, to byl dar od pánaboha Stalina, jak říkáme u nás v Rusku,“ usměje se Vladimir Vladimirovič.
Ale to už povstane hostitel s číší čaje v ruce: „Víte, co přátelé? Slibme si na věčnou památku našeho drahého zesnulého, že budeme už navždy takovými čestnými a poctivými lidmi, jako jsme jimi byli doteď, ať se děje, co se děje.
Slibujete?“
„Slibujeme! Na svou čest“ ozvou se naše hlasy, tři mužské a jeden ženský, který patří Ale Pugačevové, o níž, ačkoliv je to skvělá žena, dosud zcela neprávem nepadlo jediné slovo, což tímto napravuji.
