Umělci, kteří nepečou s pražskou kavárnou, to u nás mají evidentně těžké. Po J. Nohavicovi a M. Kunderovi teď pražská kavárna, a všechen mainstream, hystericky útočí i na autora knihy „O čem sním, když náhodou spím“
Otázka o vině či nevině jistého člověka, jménem Babiš, dráždila moji mysl tak, že jsem z toho nadevší pochybnost zešílel.
„Čím je ten člověk, jehož jméno je Babiš, vinen?
Nechovali bychom se na jeho místě a s jeho charakterem zrovna tak?
Kdyby na světě nebylo darebáků, kteří za své darebáctví nemohou, neboť takto a ne jinak je utvářen jejich charakter, jak vynikla by jinak čestnost a poctivost lidí skutečně poctivých a čestných?
Každý, kdo chce soudit tohoto Babiše, musí sám sobě položit otázku, a taky si na ni upřímně odpovědět, zdali by jednal a postupoval ve svém životě jinak, kdyby byl oním Babišem, kterého chce takto soudit!“ tázal jsem se sám sebe, vždy nakonec dospívaje k oné záludné otázce, na kterou jsem si nemohl odpovědět jinak než kladně, totiž, kdybych já sám byl Babišem, že bych jednal zrovna tak jako tento člověk, jenž je Babišem skutečným.
O nevině tohoto člověka jsem tedy nemohl v nejmenším pochybovat.
Ale jakmile jsem takto sám sebe přesvědčil, že tento člověk je nevinný, nebo přinejmenším, že ho nemohu soudit (tj. např. požadovat jeho demisi), nemohl jsem, než se sám sebe opět zeptat: „Proč by měl být tento člověk, tento Babiš, nevinný?
Je sice pravda, že být Babišem, jednal bych a postupoval stejně jako on, tedy bych byl Babišem se vším všudy.
Nelze však přehlédnout, že ne všichni postupují a jednají jako Babiš, tedy například ne všichni se dopustili onoho, řekněme nečestného jednání, v jehož důsledku by se obohatili o padesát miliónů.
Existují-li tedy lidé čestní a poctiví, respektive, i kdyby existoval jen jeden takový člověk, který je skutečně nevinný a skutečně spravedlivý a skutečně čestný, jak by pak bylo možné hledět i na Babiše jako na nevinného a spravedlivého?
Copak se na Babišovo jednání dá aplikovat kategorický imperativ, copak Babiš jedná podle zásady, od níž bychom zároveň mohli chtít, aby byla obecným zákonem, to jest, aby se každý nečestným jednáním obohatil o padesát miliónů, o dalších věcech nemluvě?
S ohledem na výše uvedené tedy nelze Babiše považovat za nevinného člověka!“
Ale sotva jsem takto dokázal, že tento člověk, tato bytost, tento Babiš je čímsi nepopiratelně vinen, musela mne hned napadnout další otázka.
„Není vinen tím, že je vinen, nikoliv tento Babiš, ale nejsme tím vinni my, že nejednáme a nepostupujeme přesně jako on?“ musel jsem se chtě nechtě zeptat, abych si i sám odpověděl, „kdybychom jednali všichni jako on, bylo by toto jednání oním kategorickým imperativem, a tedy Andrej Babiš byl by nevinný!
To jest, ačkoliv víme, že Babiš nemůže jednat a postupovat jinak než tak, jak jedná a postupuje, činíme jej vinným my, protože jeho jednání stavíme do příkrého rozporu se svým jednáním, nebo přinejmenším do rozporu s jednáním lidí, o jejichž čestnosti nemůže být nejmenších pochyb!
Je-li tedy někdo vinen tím, že je tento Babiš, tato lidská bytost čímsi vinna, tak jsme tím vinni my, respektive je tím vinen každý čestný člověk, protože nejedná a nepostupuje jako Babiš, a tudíž činí Babišovo jednání přinejmenším nemravným, neboť jej takto vyděluje, a to zcela vědomě, z působnosti kategorického imperativu!“
A tak to šlo pořád dokola, až jsem konečně pochopil, že se musím léčit už jen proto, že tento člověk, tento Babiš je premiérem a tedy mohla moje choroba destabilizovat Česko.
Vydal jsem se proto do Národního ústavu duševního zdraví, kde mne uvítala velmi usměvavá paní v bílé košili.
„Mám pocit, že mým cílem je destabilizovat Česko,“ řekl jsem a ukázal si na hlavu.
Ona milá žena, řídíc se nejspíše svým nejlepším svědomím, řekla: „Buď budete tady, nebo pojedete na prázdniny, na Krym.“
„Prázdniny mám teď, a na Krymu už jsem taky byl.
Zůstanu tady!“ řekl jsem a jak jsem řekl, tak se i stalo.
