Žádná diktatura nezapomíná na čipy pod kůži, neboť každá diktatura je na nich postavena. Platí: „Kolik čipů v sobě máš, v tolika žiješ diktaturách!“
Zdá se, že obyvatelstvo v Číně je velmi nesvobodné, neboť je tam čipováno tak, že jsou mu pod kůži umisťovány čipy, které pak chybějí našim automobilkám, jež jsou kvůli tomu nuceny zastavovat svůj provoz.
Pokud snad obyvatelstvo v Číně snad něco namítá proti své nesvobodě, nejsou o tom v České televizi žádné zprávy.
Ale pochybuji, že by byl skrytý odpor proti tomu příliš velký, právě proto, že by byl skrytý. Je-li skrytý odpor příliš velký, stává se zjevným, a pak je nepochybné, že nějaké zprávy o takovém zjevném odporu čínského obyvatelstva proti vlastní nesvobodě by pronikly i do České televize a my bychom se o tom jistě dozvěděli takříkajíc z první ruky.
Ale ježto se o něčem takovém nezmiňuje Marco Polo, o němž je známo, že Čínu navštívil osobně, dá se předpokládat, že pokud v Číně snad existuje skutečně skrytý odpor, pak je natolik skrytý, že o něm ví jen několik zasvěcenců z řad iluminátů.
Ovšem po pravdě řečeno, mnohem pravděpodobnější se zdá, že žádný, tedy ani skrytý, odpor v Číně neexistuje. Její obyvatelstvo po všech desetiletích všeobecné prosperity už nejspíš ani netuší, co to svoboda znamená. Je to jistě smutný fakt, ale před fakty neutečeme. Čínské obyvatelstvo dospělo do onoho stádia, v němž je mu už svoboda nejenže k nepotřebě, ale stává se zároveň i brzdou růstu osobního štěstí každého jedince.
„Jak může žít čínské obyvatelstvo bez soukromí, které v Číně už evidentně neexistuje?“ může se teď ptát člověk neznalý věci a skutečné lidské povahy.
„A proč by nemohlo?“ zní nejpřesvědčivější odpověď na tuto otázku, protože kdyby čínské obyvatelstvo nemohlo žít bez soukromí, tak bez něho nežije.
My jsme, jak se zdá, ovšem teprve na počátku čínské cesty, ale i u nás se už věci hnuly správným směrem.
Tak například nedávno obdržel každý náš občan od vlády jeden elektromobil. Řidičský průkaz k jeho řízení netřeba, neb je tento elektromobil samořiditelný. A protože je samořiditelný, má i zařízení, které odesílá informace o jeho pohybu, přičemž netřeba dodávat, že toto auto se dá nastartovat docela jednoduše, když přiložíte svůj palec na místo, kde bývaly dřív klíčky.
Takový elektromobil odešle do státních monitorovacích středisek měsíčně až 1 GB dat, která jsou okamžitě spárována s osobou, jež v tomto autě sedí.
„Tak ať ti, co nechtějí být šmírováni, chodí pěšky!“ mohl by namítnout nějaký mimozemský cestovatel, který by k nám zavítal, aby mohl studovat náš život.
Ale copak je to možné, když ti, co chodí pěšky, respektive, co se o to pokusili, jsou bez udání důvodu zatýkáni a přemisťováni do převýchovných táborů, kde jsou jim vymývány mozku tak, že když jsou z těchto táborů propuštěni, nejsou schopni bez auta udělat ani krok?
I na tomto detailu je vidět náramný posun. Dřív byli lidé trestáni tím, že jim byla odebírána auta, čímž se omezovala jejich svoboda, nemít auto. znamenalo být nesvobodný. Dnes jsou lidé naopak trestáni tím, že jsou do nich posazeni, lidé v eletromobilech nemohou svobodně totiž rozhodovat o tom, kam jejich auto pojede.
Ovšem spousta lidí sedí v těchto elektromobilech dobrovolně a ráda, usnadňují jim přece jen přese všechno život. Společnost se tak už dávno nepohybuje jako kyvadlo mezi svobodou a nesvobodou. Společnost neomylně směřuje k nesvobodě, a směřuje k ní zcela dobrovolně, protože není nic lehčího než se vzbouřit, kdyby všichni začali chodit pěšky, byly by úřadům jejich elektromobily k ničemu, respektive by musely sáhnout k všeobecnému násilí a s jeho pomocí si vynutit poslušnost.
Ale jelikož nikdo, nebo takřka nikdo nechodí pěšky, lze z toho usuzovat, že svoboda lidem již k ničemu není a že jejich rozhodnutí podrobit se nesvobodě je rozhodnutím čistě ekonomickým a proto i zcela svobodným.
Prostě zvolili tu možnost, která je pro ně výhodnější, a která jim přináší větší zisk, zde ve formě pohodlí a bezproblémovosti, které jim zaručuje vlastnictví úřady přiděleného elektromobilu.
Připomíná vám to něco?
Možná to, že nikoliv my, ale Čína je teprve na počátku cesty, a má ještě co dělat, aby nás dohnala na této cestě, protože tam lidi, jak o tom píše Marko Polo, teprve čipují tak, že jim dávají čipy pod kůži...
