Aniž by naši politici předložili nějaké důkazy, chtějí po Rusku odškodné za Vrbětice. Ale Rusko nezapomíná na ty, kteří mu ublížili, jednou nás bude to naše vyděračství sekramentsky mrzet!
Celou cestu z práce domů Marja Zacharovna v trolejbusu plakala. Spolucestující soucitně pokyvovali hlavami a ani průvodčí, žena v nejlepších letech, nechtěla po nebohé mluvčí ruského ministerstva zahraničních věcí peníze za lístek.
„Jen si, poplačte, Marjo Zacharovno, copak po vás můžu chtít peníze za lístek?“ konejšila průvodčí nebohou Marju Zacharovnu, mateřsky ji hladíc po vlasech, „takový hnus, kdo by neplakal?!
Chtít po nás tolik peněz bez soudů a důkazů, ale za pomocí urážek a výhružek, že budou bombardovat Moskvu, to není nic než vyděračství!
Nemáte to tam, na ministerstvu zahraničních věcí vůbec lehké, vždyť jste tam celá zestárla, kůže se vám svraštěla, ňadra povisla a nohy máte samý křečák, a to všechno kvůli českým politikům!
Co se jim děje v hlavách, to už nelze pochopit.
Sami se přidali na seznam našich nepřátel a s každým jejich dalším prohlášením bude naše odveta hrozivější.
To chtějí, opravdu to chtějí!?
Nebo jsou jen v americkém žoldu?
Plačte, Marjo Zacharovno, plačte, uleví se vám!“
Trolejbus jel moskevskými ulicemi a Marja Zacharovna nepřestávala plakat, ta dobrá duše nedokázala pochopit, jak můžou být nějací lidé tak zlí a vydírat Rusko, chtít po něm peníze bez důkazů a bez soudů.
„Já si pamatuji podobný případ,“ řekl nějaký stařeček, který vypadal jako Lenin, jen pleš měl trochu menší a bradku ne tak rezavou, spíš šedivou, „bylo to někdy v čtyřicátých letech. Fašisti objevili v Katyni masové hroby nějakých Poláků, prý důstojníků. A taky nás obvinili bez důkazů a bez soudů, jako teď Češi, že jsme je popravili my!
Fuj, taková hanebnost, kdoví kdo ty Poláky do těch hrobů naházel, nejspíše sami Poláci, ale my to rozhodně nebyli a za dva roky jsme už vztyčili vlajku na Reichstagu!“
Marja Zachorovna se konečně usmála.
„Kdo jste, dědečku, že jste tak moudrý?“ zeptala Marja Zacharovna.
„Ale, jen obyčejný sovětský důchodce, válečný veterán z osmašedesátého, mám dopravu zadarmo, a tak jezdím celý den v trolejbusu. Nemějte strach, my se tam zase vrátíme,“ mávl rukou děda a vystoupil z trolejbusu, který právě zastavil na konečné zastávce kdesi na moskevském předměstí, odkud už bylo v dálce vidět milovické paneláky...
