Ožebračování pracujících lidí se rozjelo na plné obrátky. Vláda nás dře za živa z kůže jen proto, aby bylo na důchody. Kdy tohle skončí!?
Jakýmsi nedopatřením jsem se po konci světa, jenž vyvrcholil jadernou apokalypsou na Štědrý den, dostal do Božího království. Samozřejmě se na to brzy přišlo, došlo k záměně dvou osob stejného jména, přičemž můj jmenovec byl nesmírně zbožný člověk, což se poznalo podle toho, že neměl ocas, takže nemohl být čert, chodil do kostela a především považoval Halíka za kacíře, a proto jej i nenáviděl.
Za co jiného by se už člověk měl dostat do Božího království?
K záměně přispěl jistě i ten fakt, že jsme se narodili ve stejný den, ale na omyl se rychle přišlo díky tomu, že jsme každý měli jiné rodné číslo. Nebyl jsem proto v Božím království dlouho, ale jak známo, tam na věčnosti, je i každá sekunda věčností a já pobýval v Božím království právě jen tuto jednu jedinou sekundu.
Ale i to stačilo, abych okusil onu legendární blaženost, která v té jedné jediné sekundě byla rovněž věčná. Musím upřímně říct, že to vůbec nebylo špatné a mám-li to k něčemu přirovnat, tak nejspíše k velmi intenzivní onanii zbavené ovšem veškerých, pravda, ne vždy vábných fyziologických doprovodných jevů.
Ale co mne velmi zaujalo bylo to, že i v nebi byli někteří lidé velmi bohatí. Jejich majetky byly tak velké, že byly de facto nekonečné.
Navštívil jsem jeden takový palác, jehož majitel byl jeden jediný člověk, ovšemže poctivý a řádný křesťan, rozuměj katolík, protože by se jinak do nebe nedostal. Tento palác byl tak velký, že tento člověk mohl každou noc, kdyby ovšem něco takového v Božím království existovalo, přespávat vždy v jiném pokoji a to po celou dobu svého pobytu v Božím království, to znamená po celou věčnost.
„Člověče, k čemu je vám takový velký palác?“ zeptal jsem se ho.
„Nevím. Prostě ho mám, byl jsem bohatý na zemi, jsem bohatý i v nebi,“ pokrčil onen člověk rameny a dodal, „ale palác není důležitý. Důležitá je přítomnost Boha!“
„To, ano,“ musel jsem souhlasit, ačkoliv jsem se nacházel v Božím království čirým nedopatřením.
A na druhé straně jsem potkal v Božím království lidi, kteří neměli vůbec nic, nebo ještě míň než nic, kteří se nacházeli v nekonečném mínusu, mající takové dluhy, že jen samotné psaní čísla, vyjadřující přesnou výši tohoto dluhu, jenž se přitom neustále zvyšoval, by trvalo celou věčnost.
Zeptal jsem se jednoho takového člověka: „Jak můžete žít v takové bídě, člověče? Copak to jde? Jak jste se do takové bídy vůbec dostal?“
„Nevím. Prostě ten dluh mám, měl jsem dluhy na zemi, mám je i v nebi,“ pokrčil onen člověk rameny, ale hned rychle dodal, „moje bída není důležitá, důležitá, je přítomnost Boha.“
„To, ano,“ souhlasil jsem se a v právě v tom okamžiku se přišlo na to, že jsem v Božím království nedopatřením a já jsem se rázem ocitl v pekle.
Místo nebeské blaženosti se dostavila pekelná muka, snad nejpřesněji je vystihnu tak, když řeknu, že i ona byla do značné míry podobná onanii, ovšem takové té onanii, na kterou jste odkázáni, protože vám nic jiného nezbývá a proto je taková onanie do značné míry velmi rafinovaným utrpením.
Vedle mne takto pořád sténala nějaká žena a nebylo v tom jejím kvílení nic příjemného, už jen proto, že kdysi byla učitelkou češtiny a do pekla se dostala proto, že se bála jaderné války.
Své kvílení prokládala výkřiky, v nichž se dožadovala nepřetržitě Boha. Ale protože byla v pekle, tak se žádný Bůh nekonal a to, co prováděla, byla skutečně jen trýznivá náhražka toho, co pociťují ti, kteří se dostali do Božího království.
Zásluhou jekotu té ženské jsem si na Boží království, svůj pobyt vzpomněl docela často a při každé takové vzpomínce jsem zcela bezděčně zvolal: „Kdo má málo, bude mít ještě míň, kdo má hodně bude mít ještě víc!“
Ale ani tato citace Písma svatého mi nijak nepomohla. Zůstával jsem pořád v pekle, zůstával jsem pořád věčně zatracený, a tedy i věčné živý, protože jinak bych si své zatracení neuvědomoval a tak by se mé potrestání zcela minulo svým účinkem, poslouchat tu ženskou, jak se pořád v pekle dovolává Boha je vskutku utrpení, jemuž na světě není rovno.
