Já měl vždy dojem, že Vysoká škola ekonomická škola v Praze vypouští do světa odborníky a odbornice na slovo vzaté. No a teď se mi tento dojem vrchovatě potvrdil
Mužíček i já jsme ekonomové, řekla bych, že dost dobří ekonomové. Nejenže už delší dobu předpovídáme gigantickou ekonomickou katastrofu nedozírných rozměrů, ale taky si dovedeme v hlavě ledacos spočítat.
Seděla jsme tuhle v parku a kojila. Ale nikdo, absolutně nikdo si mne nevšímal.
„Co to s těma lidma, k sakru, dnes je, že se na mne nikdo neosopí, nežádá po mně kategoricky, abych se zahalila!?“ byla jsem na lidi tak trochu naštvaná, že se nemám s kým pohádat kvůli kojení.
Ale pak jsem si všimla, že se lidé plouží jako mátohy.
„Aha, to bude asi tím tropickým vedrem!“ došlo mi.
A opravdu bylo strašlivé vedro. Vegetace byla celá zežloutlá, zem tvrdá jako beton, stromy čněly schlíplé k nebi jako guvernér ČNB, když mu s mužíčkem umyjeme hlavu.
„Už je to tady!“ zajásala jsem a už mi nevadilo, že se nemám s kým hádat kvůli tomu, že kojím na veřejnosti, „Česko se mění v polopoušť!
Neříkala jsem to!
A mužíček taky!
ČNB proměnila Česko v polopoušť!“
Samou radostí jsem se roztančila i dítětem v náručí a jak tak tančím, a pot ze mne jen lije, napadne mne ta věc.
„Bože, já jsem asi opravdu vizionářka!“ vydechnu a zase si sednu.
Sedím, prudce oddechuji, hruď se mi zdvíhá a myšlenky samy řadí se do logického řetězce: „Česko se mění v polopoušť!
Je sucho!
To znamená, že voda se stává vzácným statkem!
To, znamená, že její cena poroste, jak pro její nedostatek, tak proto, že ve vodárenství neexistuje žádná konkurence, to je jasné!
Každý civilizovaný člověk přitom spotřebuje na splachování svých výkalů denně padesát litrů vody, jenže když vykonává potřebu do tureckého záchodu, tak žádnou vodu na splachování nepotřebuje!“
Hned jsem před sebou viděla turecký záchod, kde nepotřebujete na splachování žádnou vodu.
Pochopila jsem, že to, co mne právě napadlo, je strašlivě geniální. Na nic jsem už nečekala, popadla dítě, mrskla jej do auta a pelášila domů, jako bych měla opravdu průjem.
Mužíček už byl z práce doma a vrtal něco do zdi příklepovou vrtačkou.
Vytrhla jsem mu vrtačku ze zásuvky a vybafla na něj: „Nech toho vrtání a jdi postavit turecký záchod!“
„Turecký záchod?
Turci jsou už v EU?
No to si Brusel zase vymyslel pěknou hovadinu!“ odplivl si muž.
„To si nevymyslel Brusel, to jsem si vymyslela já!
Kdyby si to vymyslel Brusel kvůli úspoře vody, že lidi musejí kálet do tureckých záchodů, tak to bych se na to vyprdla, to by si Brusel mohl zkusit!“ vyštěkla jsem.
„Mně to bylo hned divné, že bys chtěla turecký záchod kvůli bruselské směrnici,“ oddechl si mužíček, že jsem pořád taková, jakou mě má rád, to jest hrdá a nepoddajná dcera národa.
„Když budeme mít turecký záchod, nespotřebujeme tolik vody na splachování,“ vysvětlila jsem v čem, spočívá genialita mé vize a dodala, „schválně spočítej, kolik vody jako sedmičlenná rodina ušetříme, když budeme chodit na turecký záchod, jestliže každý člověk bez rozdílu spotřebuje na splachování padesát litrů vody denně.“
Mužíček se dal okamžitě do počítání, takže za chvíli hlásil: „Jestli jsem to spočítal správně, tak denně ušetříme 350 litrů vody!“
„Neříkala jsem to?!
Denně 350 l vody!“ vybuchla jsem radostí a pokračovala, „když budeme mít turecký záchod, nespotřebujeme na splachování žádnou vodu. Kdežto například bezdětní manželé, třeba Tereza Mayová, spotřebují denně o sto litrů vody víc než naše sedmičlenná rodina!
Jen si to představ!
100 litrů vody denně!
Tolik vody stačí jedné sedmičlenné rodině pohodlně na půlku automatky a oni to klidně pošlou do hajzlu!
Antinatilisti ať se jdou vycpat!
Pořídíme si turecký záchod a basta!“
Mužíček se hned pustil do zhotovení tureckého záchodu, který si nemůžeme, a to ho máme teprve týden, dost vynachválit. Naše spotřeba vody klesla tak razantně, že turecký záchod vřele doporučuji i všem klientům mé poradenské firmy.
A ta díra, co vrtal mužíček do zdi, když jsem přiběhla domů?
Tu jsme prohlásili za rodinnou památku a ukazujeme ji všem návštěvám, když se vrátí nadšením bez sebe z našeho tureckého záchodu.
„Opravdu je to ta díra?“ diví se všichni.
„Ano, opravdu je to ta díra, co mužíček zrovna vrtal,“ přikyvuji, hladíc při tom mužíčka po jeho hlavičce, která ho jednou za měsíc parádně rozbolí z kocoviny, ale co naplat, i muži mají svoje hezké dny.
