Cena Franze Kafky pro Milana Kunderu je težký omyl

Ona je i těžký omyl Cena Franze Kafky, stačí jen letmo nahlédnout do seznamu laureátů, k nimž letos přibyl náš milovaný Milan Kundera. Ale co chcete od partičky snobů, kteří si Franze Kafku přivlastnili a jednají jeho jménem?

            V Siřemi jsem byl, jak se záhy ukázalo, velmi vítaný host. Nebylo domu, aby někdo před ním nestál, muž, žena, nebo i žena s mužem, a nezvall mne dál do svého příbytku.

„To víte, že nás to sejří,“ říkal mi pak všichni, když už jsem seděl za stolem v kuchyni, maje před sebou pohár vody „zase je to o nás bez nás, jako každý rok. Nikdo se s náma vůbec nebavil, ani po Skypu, jestli souhlasíme s tím, aby cenu Franze Kafky letos dostal Kundera, před ním zase jakýsi Francouz a ještě předtím Hodrová.

            To víte, že bychom byli všemi desíti proti!

            Vždyť von ten Kundera nemá s náma nic společnýho. Nikdy tady u nás nebyl, natož aby tady přespal, nebo dokonce strávil několik nocí a poslal odtud aspoň jeden jedinej dopis!

            Siřem není Paříž, tak řekněte sám, milej pane, za co by měl dostat Kundera dostat cenu Franze Kafky?

            Vidíte to silo?

            To je Zámek!

            A teď řekněte, co má Kundera společnýho s naším silem, který je Zámkem?

            Zase to dali někomu, kdo si to vůbec nezaslouží.

            Na co bude Kunderovi těch dvacet tisíc dolarů?

            Věnuje je na zvelebení naší obce, na to aby, se to tady uvedlo do původního, to znamená kafkovského stavu?

            Lidi jako Kundera by vůbec neměli dostávat Cenu Franze Kafky.

            Copak byl Kafka spisovatel?

            Kafka byl v prvé řadě úředník, pracující člověk. Jeho cenu by měli dostávat stejně tak neznámí lidé, kteří pracují a přitom píší, přežívají ze dne na den, a ne nějací Kunderové, nebo nějaké Hodrové, nebo dokonce Francouzi.

            Chápete to, Francouzi!?

            Nemáme samozřejmě nic proti Francouzům, ani proti Hodrové. Ale Kafka je jedním z nás, pořád ho tady potkáváme, úředníka z pojišťovny, který si přeje, aby všechno co napsal, bylo spáleno.

            A kolik spálil Kundera svých knížek?

            Ani jednu a Knihu smíchu a zapomnění dokonce ještě upravil, místo toho, aby ji spálil!

            Je to tak, Cenu Franze Kafky by měli dostat jen ti, co všechno svoje dílo spálili, nebo nic nevydali, které všechna nakladatelství odmítají, nebo jim dokonce ani neodpoví. Takoví lidé si Cenu Franze Kafky skutečně zaslouží. Ne nějakej Kundera, kterej nevytáhne paty z Paříže!“

            „Dobrá, ale když takový člověk všechno spálí, nebo nic za svého života nevydá, stejně jako Kafka, za co ho vlastně chcete ocenit, když ani nevíte, co napsal, protože jste si to z výše uvedených důvodů nemohli ani přečíst?“ otázal jsem se v každé takové diskuzi.

            „Právě za to!

            Už to, že všechno spálil, nebo že nic nevydal je zárukou kvality, metafyzické kvality, protože literární dílo takového nešťastníka, nikoliv nešťastnice, protože žádná žena nemůže být jako Kafka, je totéž co jeho život.

            Co byste chtěl víc?

            Víc už chtít po spisovateli nemůžete, aby všechno spálil, nebo nic nevydal!“

            „Dobře, ale co když nikdo takový už neexistuje?“ musel jsem pokaždé namítnout.

            „Tak by se prostě Cena Franze Kafky neudělila, ale to by o tom nesměli rozhodovat samozvaní nazdárci. Ale nemějte strach, u nás v Siřemi dokážeme takové lidi objevit a ocenit.

            Co je nám tady do nějakýho Kundery?

            Nám je tady Kundera akorát tak k smíchu, stejně tak Hodrová, nebo nějaký Francouz!

            Vidíte to silo nad obcí?

            To je Zámek!“ zvolali nábožně obyvatelé Siřemi.

            „Já vím. Zámek,“ přikývl jsem.

            „Neříkali jsme to? Zámek! Kafka, ne Kundera!“ uzavřeli triumfálně diskuzi obyvatelé Siřemi, celí rudí od svého triumfu.

            Přiznám se, stává se mi málokdy, abych souhlasil s nějakými vesničany. Většinou na ně hledím skrze prsty a tady na Lounsku obzvláště, zdejší vesnice jsou opravdu názorným příkladem toho, jak život na vesnici, uprostřed polí a ovocných sadů, deformuje lidské charaktery a především nesmrtelnou lidskou duši.

            Ale na obyvatele Siřemi musel jsem hledět s obdivem. Řekli to, s čím jsem musel souhlasit, nemaje jiné volby, protože nic víc nás nezbavuje svobody a vlastní vůle než pravda v tom okamžiku, kdy ji poznáme. Tváří v tvář pravdě je nám naše svobodná vůle k ničemu a já se v Siřemi ocitl tváří v tvář pravdě jako kdysi Kafka, když každý den hleděl na silo.

            Kafka nemá s Kunderou nic společného, stejně jako Cena Franze Kafky nemá nic společného s Kafkou. Nic víc jsem ke svému štěstí, opouštěje Siřem, vesnici schoulenou pod Zámkem, vědět už nepotřeboval, totiž to, že těch dvacet tisíc dolarů jsem měl dostat já, že jsou to moje peníze.