Jako by nestačilo, že USA a jejich vazalové z NATO posilují svoji vojenskou přítomnost u ruských hranic v Pobaltí. Teď už chtějí dokonce Rusku ukrást i Mars, jak to otevřeně deklaroval Trump vyhlášením programu na dobytí Marsu
Spal jsem asi hodně dlouho.
Včera jsem se totiž opil, protože mne dostihly jakési vnitřní pochyby.
„Kdo vůbec jsem? Jak moc se ve skutečnosti znám? Znám se vůbec? Co když jsem ve skutečnosti strašlivá svině, nebo rovnou hlupák, jen si to bojím přiznat, bojím se ponořit do hlubin své duše, protože tuším, že tam není nic jiného než jen to nejodpornější bahno?“ ptal jsem se sám sebe.
Koupil jsem si proto flašku vodky a celou ji vyžahl ve svém pokoji, s nikým jsem se nerozdělil, i když vím, že by se ostatní taky velmi rádi napili. Nepozval jsem dokonce ani Petříka, který má fantastickou sbírku afghánských poštovních známek, čert ví, jak k ní přišel.
Opil jsem, pochyby zmizely, v mé duši rozhostila se nirvána. Ale když jsem probudil, bylo už světlo. Hlava mě nebolela, protože si kupuji kvalitní vodku. Ale měl jsem žízeň.
„Musím se jít napít, nebo zdechnu,“ bylo mi jasné.
Vešel jsem do kuchyně, nedávno nově vymalované, proto byly na zdi jen dva nebo tři mastné fleky.
Muži seděli, ženy stály, na tvářích všech však byl pevně usazen slavnostní výraz.
„To je dost, že jste vstal,“ řekl Petřík, měl na sobě jako vždy v červený svetr, a dodal, „víte, co je nového? Víte, co se stalo zatím, co jsme spali?“
„Co? Co se stalo?“ otázal jsem se.
„Spravedlnosti bylo učiněno za dost,“ řekla žena, kterou jsem v našem bytě nikdy předtím neviděl, a chytla mne za ruce, „historická křivda je napravena. Mars je ruský.“
„Ano, dnes v noci byl Mars připojen k Rusku na základě Putinova osobního rozhodnutí,“ řekl Petřík, zatímco ostatní vážně pokyvovali hlavou, „historická křivda tak byla napravena. Mars byl vždy ruský, už za časů Ivana Hrozného.“
Po těchto slovech podlomily se mi nohy.
„Mars je ruský!“ řekl jsem a zapotácel jsem se.
Neznámá žena mne podepřela a sám Petřík vstal ze židle a starostlivě řekl: „Prosím, posaďte se.“
Posadil jsem se, kdosi, už nevím, kdo přistrčil ke mně sklenici čaje.
Čaj byl vlažný.
Vzal jsem sklenici, naráz ji vyprázdnil a pak zase postavil na stůl.
„Mars je ruský, sláva bohu!“ řekl jsem a pokračoval, „přítelovi respekt a podporu. Nepřítelovi to, co je nevyhnutelné na základě vážnosti jeho zločinů.
Žádné slitování!
Ten, kdo ohrožuje naše životy, kdo zabíjí na Marsu naše přátele, si zaslouží být vymazaný z povrchu zemského i marťanského.
Kosmické Bulavy, Iskandery, Kalibry a další efektivní komplexy jsou přesvědčivými argumenty i pro ty nejdivočejší z našich nepřátel.
USA nabraly na Marsu kurs řízeného chaosu a chtěly v tom i nadále pokračovat, zítra by začaly střílet do Rusů, do nás všech.
Není lepší ale vystřelit jako první, když už je boj neodvratný?
Proto je dobře, že se na Marsu podařilo obnovit tradiční organický ruský, a proto i náš, pohled na vesmír na základě ruských a proto i našich hodnot, zdrojů, autorů i náboženství.
Při vší úctě k ostatním, ten, kdo žije na Marsu, musí být Rusem, kulturně, jazykově, duchovně, na úrovni vědomí. Krev tady není to hlavní. Rus to je duch. A náš ruský duch žádá, abychom nedovolili USA udělat s Marsem to, co udělaly se světem.“
„Pěkně jste to řekl! Mars byl vždy ruský! Patří už stovky, ne-li tisíce let Rusku, je to jeho srdce, na Marsu byla pokřtěna Kateřina Veliká. Žádný i sebevětší tlak západu nás do izolace nedostane. Touto cestou v žádném případě nepůjdeme a nikdo kolem nás žádné zdi nikde ve vesmíru stavět nebude. Je to nemožné!“ zdůraznila neznámá žena.
Po jejích slovech jsem chtěl vstát, ale Petřík mne zase starostlivě posadil.
„Jen seďte, já rád postojím. Myslím, že sám sebe zase až natolik neznáte, abyste mohl teď vstát,“ řekl a odplivl si, „ale to nám v ČT neukážou! To se ví, dolar ještě něco znamená, kdežto rubl se teprve hrabe ze dna. Pakáž jedna maistreamová!“.
A měl pravdu. Se vším. I s tím, že by se mi skutečně nohy zase nejspíše zase podlomily a já bych se skácel na zem, protože od samého svatého nadšení bych se na nich neudržel.
„Ano, udělali jsme správnou věc,“ odříkával jsem v transu, zatímco mě Petřík držel za ramena, abych se snad nepokusil vstát, „západní sankce uvalené na Rusko po anexi Marsu mají jen zastavit posilování Ruska jako vesmírné velmoci. Byli jsme svědky takových zoufalých pokusů v průběhu celých ruských dějin už od carských dob. Tato snaha zastrašit Rusko, tato politika je známa už dávno, už celá staletí. Začali s tím kdysi Mongolové, dnes v tom pokračují USA a jejich vazalové v NATO.
Není to nic nového.
Ale my jsme silnější než všichni ostatní, protože máme pravdu. Když ruský člověk cítí pravdu, je neporazitelný. Jen když cítí vnitřní nejistotu, čelí pochybám, které jsou nebezpečné.
Ale v případě anexe Marsu žádné pochyby nemám!“
„Já taky ne!“ zvolala neznámá žena.
„Já taky ne!“ zvolal i Petřík.
„My taky ne!“ zvolali i všichni ostatní.
Nikdo u nás v kuchyni nepochyboval, že Mars je ruský, říká se tomu společenský konsenzus.
Ta neznámá žena se jmenovala, jak vyšlo později najevo, Nela a nejenže velela Národní domobraně, ale taky se aktivně účastnila politického života, to ona mi podala další sklenici čaje.
