Co znamenala britská panovnice Alžběta II. pro obyčejného člověka z republiky ve středu Evropy? Znamenala pro něj totéž, co znamenal Václav Havel
Pan Parker, tedy pokud to byl on, pokud se skutečně jmenoval pan Parker, odložil noviny, které dosud zcela v klidu a bez jakýchkoliv incidentů četl, aniž by se však dalo zjistit, jaké noviny to jsou, jak se jmenují, ba dokonce, aniž by se dalo zjistit dokonce, jakého data tyto noviny jsou!
„Stalo se něco? Je teprve deset hodin a tak brzy, za celou dobu, co jsme spolu, jsi noviny nikdy neodložil. Vím to jistě, protože o čtvrt na jedenáct chodí mlékař a v jedenáct listonoš,“ řekla vyplašeně paní Parkerová, protože to byla skutečně paní Parkerová, což potvrzovala dlouhá řada naprosto věrohodných důkazů.
„Královna zemřela,“ řekl pan Parker a sundal si tmavé sluneční brýle.
„Královna zemřela?“ řekla paní Parkerová a nasadila si, jako pokaždé v takových případech, sluneční brýle.
„Ano, královna. Anglická, a tuším, že taky skotská. Popravdě řečeno, vůbec nechápu, na co je Skotům královna,“ odtušil pan Parker.
Ale zdálo se, že paní Parkerová přinejmenším poznámku pana Parkera o Skotech přeslechla, protože řekla: „A víš to jistě, že zemřela?“
Pan Parker se usmál: „Ano, vím to jistě. Píšou to v novinách. Je to hned na třetí straně. Proto jsem noviny odložil. Když si něco takového přečteš na třetí straně, přejde tě úplně chuť číst noviny dál. Musíš je odložit.“
„Proč takové věci dávají na třetí stranu? Proč je nedají až na poslední? To je přece unfair, dávat to na třetí stranu,“ povzdechla si paní Parkerová.
„To víš, novináři. Když zemřela Diana, bylo to taky už na třetí stránce. Vidím to jako dnes. Přečtu první stránku, přečtu druhou stránku, no a na třetí Diana s tím svým milencem. Bylo mi tehdy sotva třicet a byl jsem svobodný muž. Odložil jsem noviny zrovna jako teď,“ povzdechl si pan Parker.
„Říkal jsi, že jsi rozvedený, když jsme se seznámili na tom dobročinném večírku na podporu indických přistěhovalců. Jak jsi mohl být svobodný muž, když jsme se brali v den prvního výročí skonu princezny Diany, vždyť jsem kvůli tomu proplakala celou svatbu?“ podivila se vcelku logicky paní Parkerová.
„Chtěl jsem být zajímavý, proto jsem ze sebe dělal rozvedeného muže,“ přiznal se pan Parker a rychle dodal, „ty jsi to snad čekala? Že královna zemře? A zrovna v těchto dnech, v tomto století?“
„Nu, přiznám se, trochu jsem to čekala. Ne moc, ale přece jen čekala. Několikrát za den mne to napadlo, že už se brzy musí skončit jedna éra a musí začít nějaká jiná éra,“ přiznala se paní Parkerová a dodala, „a tys to nečekal?“
„Vůbec jsem to nečekal. Něco takového se ani nedá čekat. Píšou v novinách, že vášnivě milovala rybolov. Na moři, ale i na jezerech. To jsem nevěděl,“ řekl pan Parker.
„Jak málo toho víme sami o sobě, natož o druhých lidech!“ povzdechla si paní Parkerová.
Pan Parker chvíli mlčel a pak řekl do všudypřítomného ticha: „Královská koruna je symbolem toho nejlepšího, co obsahují slova konzervativní, konzervatismus. Z tohoto hlediska je největší tragédií českého národa, že už nežije František Josef II.“
„Ty jsi Čech? Chceš říct, že jsem se provdala za Čecha?“ zhrozila se paní Parkerová.
„Ano, jsem Čech. Ale nemluvme o tom. Jediné, co teď můžeme udělat je to, že budeme myšlenkami dlít u královské rodiny. Souhlasíš?“ odpověděl pan Parker.
„Jen aby nám někdo nevypustil mezitím pneumatiky u auta,“ obávala se paní Parkerová.
„Neboj se, všechny pneumatiky jsem sundal. Nikdo nám je nevypustí. Můžeme bez obav truchlit pro královnu. Byla to dobrá královna. Milovala rybolov. A lid miloval královnu. I Češi ji milovali. Češi ji milovali ze všech nejvíc. Byla to ve skutečnosti jejich královna Vím, o čem mluvím. Není lehké být Čechem. Ale ona to dokázala. Získat si srdce Čechů. Už nikdy nebude mít Velká Británie takovou královnu,“ řekl pan Parker.
„V každém případě zítra navštívíme holiče. Ty svého a já svého. Oni nám k tomu jistě řeknou víc. Souhlasíš?“ navrhla paní Parkerová.
Ale pan Parker neodpověděl. Zase se zahloubal do novin. Až teď si všiml, že na třetí straně je ještě nějaká malá noticka, která ho velmi zaujala a kterou nyní podrobně studoval. Psalo v něm o nějakém člověku z blíže neupřesněného hrabství, který se údajně považoval za českého prezidenta, ačkoliv se dle všeho jednalo o Poláka, nebylo divu, že to pana Parkera velmi zaujalo.
