Když válčit, tak udržitelně! A když psát blogy, tak taky udržitelně! A na to je nejlepší recyklovat svoje vlastní články. Ale proč ne? Žijeme přece v zeleném komunismu....
Nikdy jsem netajil tím, že na Káti miluji nejvíce její kožich, který Káťa, jako každá šelmička, nosí zásadně jen na nahém těle.
Když jej přejedu svou dlaní, vždy je slyšet praskání statické elektřiny.
Mám rád to praskání a Káťa taky.
„To je ale elektřiny! Kam se na to hrabou solární panely! Když tě hladím, vyrobím víc levné elektrické energie než všechny solární panely v noci široko daleko!“ jásám vždy, když Káťu hladím po jejím kožichu a pak dodám, „když tě budu hladit celý den, jistě vyrobím dostatek elektrické energie i pro elektromagnetické dělo!
Číňané teď zrovna jedno takové vyrobili.
To je ti dělo, Káťo, to bys koukala!
Elektromagnetické neboli kolejnicové dělo je, abys Káťo, věděla, elektricky napájenou střelnou zbraní, v níž je vodivý projektil urychlen pomocí Lorentzovy síly (ta působí, abys, Káťo, věděla, na náboj, vodič v elektromagnetickém poli), kterou vyvolá silný elektrický impuls.
Elektromagnetická děla jsou, abys Káťo, věděla, již dlouho považována za perspektivní zbraňovou technologii. Abys, Káťo, věděla, tak úsťová rychlost má být u elektromagnetického čínského děla až 2500 m za sekundu, přičemž nejvýkonnější tankové kanóny mají úsťovou rychlost jen 1800 metrů za sekundu.
No, a Číňani už to zatracené elektrické dělo mají!
Zase jsme v Evropské unii zaspali, do prdele práce!“
Káťu, i když je žena, evidentně elektromagnetické dělo zaujalo.
„Říkáš do prdele práce, že jsme v Evropské unii zaspali, že Číňani už mají elektromagnetické dělo a my ne?“ zeptala se Káťa se zájmem.
„Jasně, že do prdele práce! Když máš elektromagnetické dělo, tak nepotřebuješ žádný střelný prach. Takže, když ho máš třeba na lodi, nehrozí ti žádný výbuch munice, do prdele práce!“
„Ano, do prdele práce!“ zvolala Káťa a vzrušením shodila ze sebe svůj kožich, „napíšu o tom článek! Že se musí evropská armáda vyzbrojit elektromagnetickým dělem!“
Bohužel jsem musel Kátino nadšení mírnit.
„Tak ten článek psát nemusíš. Takový článek je už napsaný,“ uvědomil jsem Káťu o té skutečnosti, že takový článek je už napsaný.
„Už je napsaný?“ zeptala se Káťa celá zaražená.
„Ano, už je napsaný. Kdosi ho zveřejnil na blogu iDNES téměř před dvěma lety, přesně 10.02. 2022, tedy necelé dva týdny před zahájením speciální vojenské operace na Ukrajině. Jestli chceš, odkaz na něj je v první polovině předchozí věty. Prostě na tu větu klikneš a máš jasný důkaz, že to už někdo napsal,“ přikývl jsem.
Ale Káťa, jako každá Venuše v kožichu, má svoji hlavu.
„Ať si, napíšu si svůj článek! A taky v něm napíšu, že se musí střelný prach nahradit něčím jiným! Copak tomu taky nerozumím? Bude se jmenovat třeba, když Válčit, tak udržitelně!“ dupla si Káťa nohou.
„Ale takový článek už taky existuje! Vlastně se v něm píše to stejné, co se píše v tom článku, na který jsem ti dal odkaz, takže kdybys svůj článek napsala, byl by to už třetí článek, kde by se psalo o tomtéž,“ upozornil jsem Káťu.
„Do prdele práce, to člověk nemůže mít ani vlastní myšlenku!“ zaklela Káťa a nařídila mi, „hoď zpátky na mě kožich. Je mi zima! Už zase netopí!“
„Provedu!“ hodil jsem na Káťu kožich, načež se rozhostilo ticho rušené jen jemným praskáním elektrických jisker.
