Mít, či nemít? I. – Přímá volba presidenta

Jak již naznačuje titulek mého dnešního blogu, rozhodl jsem se začít menší seriál úvah o otázkách změn ústavy, dělby moci a demokracie v České republice. Zaměřím se tak na přímou volbu presidenta, imperativní mandát, existenci senátu, referendum a volební zákon. Je možné, že se mi nepovede přesně dodržet uvedené pořadí, což mi snad laskavý čtenář odpustí. Dnes tedy začnu přímou volbou presidenta.

V České republice máme parlamentní systém. Hlavou státu je parlamentem volený prezident. Hlavou vlády je premiér jmenovaný prezidentem. Vláda musí získat důvěru dolní komory parlamentu, Poslanecké sněmovny. Při architektuře systému byl kladen důraz na vzájemné vyvažování moci složek legislativy (Poslanecká sněmovna a Senát) a exekutivy (vláda a prezident). Rozhodující roli v celém systému má ale parlament, zejména jeho dolní komora, Poslanecká sněmovna. Parlament čerpá svou legitimitu ze skutečnosti, že je volen, na základě demokratických principů, lidem. Vláda i osoba prezidenta závisí na vůli parlamentu. Pozice prezidenta vůči parlamentu je oproti pozici vlády silnější, protože parlament nemůže prezidenta odvolat (jedinou možností je obžaloba z vlastizrady, kterou podává Senát a kterou posuzuje Ústavní soud). Navíc vzhledem ke skutečnosti, že prezidentem může být zvolena jedna a táž osoba nanejvýš dvakrát po sobě (celkový počet volebních období není omezen), se prezident dostává ve svém druhém funkčním období do pozice, kdy se nemusí na nic ohlížet, nemusí brát ohledy na zájmy a názory členů parlamentu, protože už nebude potřebovat jejich podporu ke svému opětovnému zvolení. Než však prozkoumáme otázku, co by v tomto systému změnilo zavedení přímé volby, zaměřím se na jednu poměrně často opomíjenou skutečnost, a sice rozdíl mezi formální a skutečnou pravomocí.

Skutečná vs. formální pravomoc

Dle ústavy může úřad prezidenta oplývat vskutku širokými pravomocemi, kterých ovšem reálně nevyužívá nebo, či respektive, vzhledem ke stranickému systému využívat nemůže, toto funguje například v sousedním Rakousku. Druhý pól tvoří například francouzský prezident, který je formálně slabší než prezident rakouský, ale osvojil si pravomoci, které mu Ústava nikdy nepřiřkla. President ČR má dle ústavy roli spíše formální, nicméně oba naši dosavadní prezidenti prokázali, že Ústavu je možno vykládat poněkud flexibilněji. Stačí připomenout, jak Václav Klaus odmítal jmenovat Davida Ratha ministrem zdravotnictví, či jak požadoval na Stanislavu Grossovi podpisy poslanců, kteří vysloví důvěru jím zformované vládě. Prezident může být na politickém poli velmi silným aktérem. Tím se dostávám k závěru.

Co by pro ČR znamenalo zavedení přímé volby?

Presidentův mandát by posílil, což by vzhledem k již v současnosti slabé pozici vlády mohlo mít na celý systém velmi neblahé účinky. President by pozbyl funkce svorníku systému, protože jeho zvolení by předcházela pravděpodobně velmi masivní kampaň, která by mohla vést k rozdělení elektorátu, k vykopání nepřekonatelných příkopů, a která, a to hlavně, by musela být někým financována, prezident by tak ztratil svou tradiční nadstranickost, respektive mohly by vyvstat obvinění z korupce. Celkově by tak došlo k větší míře politizace celého úřadu, posílení presidenta a oslabení vlády. Domnívám se, že neexistuje důvod ke změně způsobu volby presidenta, jakékoli aktivity tímto směrem jsou jen laciným populismem.