Polobůh Heger zasahuje

Tak předně a jen pro ujasnění. Cigarety existují, protože je lidé chtějí. Kdyby lidi nechtěli kouřit, nikomu by se cigarety nevyplatilo vyrábět. Výrobci by zkrachovali a cigarety by přestaly existovat. (Podobně jako jiné dnes již zapomenuté výrobky.) Lidé je však kupovat chtějí a díky tomu má spousta lidí práci a živé své rodiny, ale to jen tak na okraj.

idnes.cz

Oni ví, co je pro nás dobré

Snaha Leoše Hegera zakázat kouření v hospodách je pochopitelná. To, že bude chránit lidské zdraví, se od něj jakožto ministra zdravotnictví tak nějak předpokládá. Zároveň u tohoto nejlevicovějšího člena vlády můžeme už dlouho pozorovat, že podlehl určitému klamu, který je vlastní tolika lékařům. Samozvaný polobůh se rozhodne chránit nás a naše zdraví i proti naší vůli a svobodě. Vždyť on přece ví lépe než my, co je pro nás dobré. Ví lépe než my, co bychom měli dělat a jak bychom měli žít.

Mimochodem na stejném principu, tj. na tom že existuje nějaký univerzální žebříček hodnot, v rámci kterého jsou všechny lidské tužby a přání podřízeny dosažení nejvyššího z cílů, stojí všechny totalitní ideologie. (Lhostejno, zda tím nejvyšším cílem je dosažení beztřídní společnosti – komunismus – nebo zajištění životního prostoru pro vyvolenou rasu – nacismus.)

Celý spor je tak čistě ideový. Není primárně o tom, jestli je správní nebo špatné kouřit? A už vůbec není ani o tom, jestli má stát hájit zachování míst v tabákovém průmyslu? Ne, celý spor je ve svém jádru jen a pouze o tom, jestli má stát říkat lidem, co mají dělat a jak mají žít své životy? Primárně tak jde o lidskou svobodu.

Jak by to mělo být správně?

V situaci, kdy je kouření legální, by mělo být na jednom každém z nás, jestli se rozhodneme kouřit i jestli povolíme kouření v námi vlastněné hospodě. Přece, můj dům, můj hrad. Vstupem do hospody přijímám pravidla hry majitele, respektive provozovatele, daného zařízení. Můžu se svobodně rozhodnout, jestli do hospody půjdu nebo ne. Můžu taky jít jinam. A když nás bude dostatek, tak hostinský bude postaven před dvě jasné alternativy. Buď změní hospodu na nekuřáckou a bude doufat, že získá zpět část ztracených zákazníků, nebo se svobodně může rozhodnout zkrachovat, protože do jeho hospody nikdo nechodí.

Zkrátka a dobře. Pravidla hry v hospodách mají určovat hospodští a ne stát. Ostatně troufám si tvrdit, že stát má, nebo by minimálně měl mít, důležitější věci na práci, než aby řešil, jestli se bude v hospodách kouřit nebo ne.

A princip majitelových pravidel by měl platit všude. Souhlasím tak například s tím, že je kouření zakázáno na úřadech. Tady si člověk nevybere, prostě na úřad musí. A je dobře, že majitel či provozovatel, tj. stát, stanovil pravidlo, tedy v daném případě, že se na úřadech nekouří (vyjma k tomu vyhrazených prostor). Stejně tak by ale stát mohl stanovit i opak. Téhle věci by však měli být kuřáci vstřícní k nekuřákům, protože na svoji dávku nikotinu si mohou zajít ven nebo do kuřárny, kdežto nekuřáci možnost volby nemají.

Závěrem snad jen známé rčení: „Když se pravičákovi něco nelíbí, tak to nedělá. Když se levičákovi něco nelíbí, tak to všem ostatním zakáže.“