Včera se rozhořel spor mezi brněnským primátorem Onderkou a hejtmanem Moravskoslezského kraje Palasem. Pánové se přou o to, zda by ČSSD měla spolupracovat s KSČM, nebo zda by měla takovouto spolupráci zcela odmítnout. Ve hře tak není údajně nic menšího než revize bájného Bohumínského usnesení ČSSD.
Roman Onderkaidnes.cz
Celá věc má dosti pragmatické pozadí. Onderka v Brně vládne s lidovci, zelenými a lokálním uskupením okolo někdejšího rektora Masarykovy univerzity Jiřího Zlatušky. Naproti tomu Palas vládne v otevřené koalici s KSČM a dva z jeho náměstků se pyšní titulem RSDr. a bohatou předlistopadovou minulostí. Spor Onderka x Palas se tak nachází na zcela materiálních základech. Přesto nelze Romanu Onderkovi upřít odvahu. Odvahu jít proti názoru, který má ve straně i po odchodu Jiřího Paroubka stále silné zastánce.
Škoda jen, že pan Onderka evidentně nezná usnesení vlastní strany. Za dlouhá léta se totiž v ČSSD stalo zvykem ohánět se Bohumínským usnesením při každé narážce na jejich možnou spolupráci s komunisty. Už málokdo, se ale ptal, co přesně je Bohumínské usnesení zač?
Pod tímto označením se skrývá část usnesení XXVII. sjezdu ČSSD z roku 1995. Cituji: „Sjezd potvrzuje platnost závěrů Hradeckého sjezdu ČSSD o nepřípustnosti spolupráce sociální demokracie s extrémistickými politickými stranami. Vylučuje politickou spolupráci se SČK, SPR-RSČ, KSČM, LB a SDL.“ V odkazovaných závěrem „Hradeckého sjezdu“ (uskutečnil se v roce 1993) se pak dočteme: „…nespolupracovat s Komunistickou stranou Čech a Moravy (příp. její nástupnickou organizací) a nevstupovat s touto stranou do žádných koalic….“
ČSSD tak vesele porušuje Bohumínské usnesení již více než 10 let. Toto totiž zakazuje všechny koalice. To znamená koalice na všech úrovních a jakéhokoli typu, tedy i ty skryté. Co si myslet o straně, která porušuje vlastní pravidla?
Onderkovu snahu lze však chápat tak, že prostě chce, aby koalice s komunisty skončily. Z hlediska argumentace má však pravdu Palas. Pro ČSSD je bezesporu výhodnější neomezovat si svůj koaliční potenciál, mít možnost spolupracovat s širokou paletou partnerů a tak snáze prosazovat svůj program a zájmy.
Pragmatismus je fajn, ale ideály do politiky patří a měly by tvořit její základ. S extrémisty nelze koketovat, extrémisty člověk na nudli neutáhne. Přesvědčili se o tom v minulosti například Franz von Papen, Bohumil Laušman, Jan Masaryk a konec konců i Edvard Beneš. Pan Palas je kryptokomunista, ostatně v KSČ(M) byl až do roku 1994, nemá proto asi příliš valný smysl jej komentovat. Nic jiného než obhajobu spolupráce s komunisty od něj asi čekat nelze. Je však třeba ocenit pana Onderku, který ze sebe odmítá dělat užitečného idiota komunistů. Možná i díky tomu se zapíše do historie jinak, než jako primátor Brna, který nechal na radnici nainstalovat neonovou vaginu.
