Dívka ze sousední komunity

Uviděl jsem ji na fotbalovém utkání proti teplickým Vietnamcům. Seděla s rodiči pod tribunou a hrála si s telefonem. Zápasu se věnovala jen okrajově. Má hezkou kulatou tvář, černé vlasy po ramena a malé rty. Líbí se mi.

Nosím ten správným dres? Hned zjistím. Musím vyhecovat tým ke gólu.

Pojďte chlapci, „vemem to zprava, hodím to k čáře, dej mu loket, pojď do běhu, vykopni to ven, posuň dozadu.“ V nastavení dostáváme góla.

Otočím se k dívce a zjišťuji, jestli se raduje anebo je chladná. „Prosím zůstaň ledová.“ Raduje se. To je špatný, je ze sousední komunity.

Nevadí, seznámíme se.

Konkurence je tady veliká. Jdu se proto rychle osprchovat, převlíknout a navonět se. Vycházím z kabiny a pořád ji vidím v blízkosti jejích rodičů. „Toho se obávám úplně nejvíc!" Chvíli se na ni ještě dívám a na kuráž dopiju pivko na X.  

Jdu pomalu k ní, ale záhy ustupuju. Na tohle nemám odvahu, jsou tam její rodiče. Vymyslím tedy plán: Napíšu své telefonní číslo na lísteček, podám ji to, a přitom sebevědomě mrknu. Vzdálím se a počkám.

Jdu k nim a oběma rukama podávám své číslo jejímu otci! Představím se její matce! S uctivým hlasem sděluji, že se mi jejich dcera velice líbí a chtěl bych ji poznat.

Jdu se pak zhrouceně schovat za strom. „Néééé, teď je to oficiální. To jsem zvoral.“

Hlavou se mi promítá tato scéna: U večeře si budou povídat o dnešním dni, sdělí si postřehy, dojmy, novinky atd. Nakonec své myšlenky zaměří krátce na mě a odpověď bude Nevolej mu.

Smiřuju se s tímto předurčeným neúspěchem a vracím se zpátky k pozápasové hostině. Už jsem ji tam neviděl, už odjeli.

Ale i přesto čekám. Týden, dva, tři. Nic. Vnitřně to vzdávám.

Jednou ráno přijde hovor, ať se zastavím v Teplicích. „Yeeees, konečně.“

Citově se připravuji, půjčuji si od kamarádů peníze a jedu za ní. Už se nemůžu dočkat – doufám že budeme mít hodně společného, těším se až poznám její osobnost.

Vstupuju do jejich Večerky a ona nikde. Věnuje se mi jenom její otec. Vezme si kabát a pobízí mě abych šel s ním do auta. Jedeme a po chvilce zaparkujeme u autoservisu. Potřebuje přetlumočit problémy s brzdou a volantem. Poznávám jeho osobnost. Vzájemně si poděkujeme za společný čas a rozloučíme se.

Za týden zase jedu za ní. Tentokrát jedu s její maminkou a jejími kamarádkami na kávu. Historky o časech, kdy ještě mohli nosit krátké sukně mě pobaví i pohorší. Ale držím se. Poznávají mě a já poznávám jejich osobnost. Poděkujeme si a rozloučíme se.

Příští týden jsem opět v jejich Večerce. Přivítá mě její bratranec. Vyrážíme spolu do hlubokého lesa u německých hranic. Buď mě prodá převaděčům anebo zavře do tajné pěstírny. Nakonec potřebuje jen nakoupit nějakou zvěřinu na večerní grilování. Oddechl jsem si. „Kdy ji už konečně uvidím, už si sotva pamatuju jak vypadá.“ Poznávám ten večer mnoho osobností.

Další týden se s ní setkávám. Její rodiče mě představí. Řeknou ji všechno, co se o mě dozvěděli. Schvalují, že ji můžu vzít na oběd.  

Čekal jsem na to skoro dva měsíce, ale stálo to za to. Je hezká, milá, vychovaná a ráda vaří – v mých očích vysněný jackpot. Konečně ji poznávám.

Její maminka sedící naproti doplní naši konverzaci: „Lin teď studuje v Praze, ale příští týden se Tiene u nás musíš zastavit. Vyrazíme někam na výlet. Chceme tě také představit našim přátelům.“, její otec natěšeně přikyvuje.

Ale chápu je, potřebují si mě oťuknout a zjistit názory známých.

V následujících týdnech poznávám spoustu osobností z její komunity. O přítomnosti Lin si mohu nechat jenom zdát.

„To jsem si vzal teda pěkně velké sousto, usilovat o dívku ze sousední komunity. “