Z pošmourného Londýnama jsem v září dorazila s nohama nateklýma místním workholismem. To zas bylo !Jako levná pracovní síla jsem se motala mezi zákazníky v alžírské kavárně. Ostříhaná na militantní lesbičku jsem dorazila do Anglie s kontokorentem v supermínusu a vědomím, že jestli do dvou dnů nenajdu práci, spláchnu sama sebe do žumpy finanční krize.
V kapse jsem měla tři kartony Malborek jako úplatek polské cigánce. Zabydlela jsem se v minipokojíku jejího sociálního bydlení. Justyna, ta dobrá duše, se se mnou velkoryse podělila o plastovou podlahu ošklivého krcálku. Za tenhle luxus jsme naší snědé paní domácí platily týdně šedesát liber. Bezva. Prádlo jsme si musely věšet uvnitř našeho roomu, které jsme pracovně nazývaly Mordorem. Zabydlely jsme se hezky. Ochraňoval nás útulný prostor španělské komunikace. Como te quiero, hija!
Protože můj anděl strážný je schopný a chápavý chlapík, během dvacetitří hodin mě nasměroval do jedné oranžové kavárny a přemluvil místního managera, aby mě přijmul. Díky jemu. Tam jsem zahájila bobříka skoromlčení. Nemohla jsem mluvit, protože jsem lhala. Řekla jsem, že v Londýně plánuji zůstat dlouho a tím pádem se moje komunikační slavobrána uzavřela v maličkou tmavou a strohou uličku opředenou strachem, že se prokecnu. Bylo to jako obrovská betonová krychle vražená do krku. Taková hrůza. Mlčet ze lži.
Ještě, že tam byla Justyna. Moje milovaná Justyna. Dávala mi jíst, když jsem měla hlad. Nechala mě mluvit pravdu. Opíjela mě levným plechovkovým pivem. Dávala mi kouřit svoje cigarety. Půjčovala mi sukýnky a svetříky. Díky ní jsem jednoho dne na zahrádce naší kavárny potkala magora s pytlem na hlavě, který mi prozářil nastávající týden španělským sluncem. Byl to můj přítel. Když se vznášel v letadle někde mezi Madridem a Anglií, jediný člověk, který o tom věděl, byla ona.
Ošklivý Islington, stanice Hoborn, ulice Seven Sister´s Road. Byla tam spusta opuštěných lidi z celýho světa, kteří přiletěli vydělat megaprachy, ale nikdy nepobrali dost energie naučit se pořádně anglicky. Mnoho z nich zkejslo na podřadným levlu servírek, uklízečů a čističů bez pracovního povolení a papírů. Připadali mi ztracení. Londýn je moc velikej. Slunce se schovává za olovnatejma mrakama a zřídkakdy vyleze na dýl než půl minuty. Léto míjí tenhle kraj. Sem tam přichází příjemnej mořskej vítr a točí kartónama v ulicích. A prachy, ty se točí. To je to jediný, co je nabídnuto.
Měla jsem vlasy na milimetr. Moje hranatá hlava se mračila a vytahaný zapraný triko skrývalo samičí siluetu. Ale Albáncům, popíjejícím vodku z plácačky to stačilo. Připomínali slimáky masturbující svojí slizkou rukou pod stolem. Občas jsem měla chuť vychrstnout jim do obličeje pěkně horkou kávu, ale manager Judy byl stále přítomen. Když pak začal Ramadán, zezelenal, chudák, a nedělal už vůbec nic. Opíral se o barový pultík a v očích mu chrčel hlad. Občas se ztěžka zvedl a dopotácel k bočnímu stolku. Měl pro něj magickou přitažlivost. Mohl si prohlížet svůj prasečí rypáček v přilehlém zrcadle a upravovat narcisky, trčící mu z uší. Debil.
Všechno jsem to ráda opuštěla.Na posledních pár dní zase dorazil můj milovaný a my strávili ony romantické noci v minus jednohvězdičkovém hotelu, s rozšlapanou čokoládou na zemi. Bylo to fajn. Měla jsem obálku naditou librama. Boj dokončen. Londýn mi dal, co mohl. Jen je mi líto, že Justýna tam pořád jště trčí.
