Pošlete mi španělský slunce!!

"Maminko, jsi doma radši sama, nebo s někým?" "Sama." "Ani mě nemáš ráda doma?" "Ne!" ..... "Tak proč sis mě teda porodila?"

Výjev z autobusové linky směřující do stanice Bolíto. Naštěstí vystupuju dřív. Mám chuť otočit svou slovanskou prdelí a stopnout letadlo. Směr jih. Tam, kde jsou lidé veselí.

Dorazila jsem z rozjuchané Andalusie a po českém týdnu mám chuť se vrátit. Moje vzpomínky se za pár uslintaných dní v matičce vlasti změnily v sentimentální kýč o rajské polopušti.

Ajajajaj, křicím v duchu na všechny veselý a šťasný amigos. Pošlete mi vaše španělský slunce, ať vypálí zahnisaný bolestínky mojí země! Pošlete mi ho, ať zkolabuje ten komplikovanej systém neustálýho myšlení, hodnocení, kritizovaní, odsuzování. Mírný pásmo emocí. Bezenergáči. Pomóóc!! Panebože, chci vaši andalusskou krutost se kterou vrazíte kládu do srdce velikýmu býkovi. Umlaťte pološedou příšeru. Virus kterej utlačuje všechnu divokou krev v mozku a nenechá ji volně proudtit, rozutíkat se celým tělem, donést veselý živiny do srdce. Chci lidi, co flirtujou. Co se objímají. Co se mají rádi. Co občas zapomenou mozek doma na nočním stolku a vyrazí do ulic jen s bublajícím podbřiškem, veselí a nevinně nadržení.

Tady to všechno někde zatuhlo. Úplně normální primární láska tady někde zatuhla, chudinka, podrobená vědecké analýze šedé kůry mozkové. A chřadne tam. V chladu a průvanu. Prší na ní informace. A ona proti tomu nemá imunitu. Chtěla by se sklouznout na nějakým pořádným tobogánu srdeční tepny, rozpustit se lehkomyslně v krvi a donést lehtavou ozvěnu až k pohlaví. A smát se. Říct je mi dobře, jsem šťasnej/á, protože žiju a lidi kolem jsou veselí. A dál se nechám unášet smíchem a pláčem a křikem.

Jenomže, bejby, tady to prostě není in. Tady je třeba tvářit se kreativně, malovat depresivní obrázky, snít o černejch vlcích a cítit se "jinej" než všichni ostatní. Čím víc, tím líp. V zahulený kavárně plný intoušů a pseudoumělců. kteří mluví tlumeným polohlasem, je největší machr ten, kdo má komplikovanej a "zajímavej" život. Psychologové a farmaceutický firmy si mastěj kapsy na našem složitém mozkounství. Když už si tu chemickou energii štěstí nenajdeme ve vlastním těle, protože je to svým způsobem jaksi nepatřičný, tak ji holt budeme polykat.

Chtěla bych někdy na ulici vidět rodiče, kteří křicí na svý dítě:" Já tě tak miluju, ty seš tak krásnej/ná,podívejte se všichni jak je nádherná!!!" A chtěla bych vidět chlapa křičet to na svojí ženu.

Tak si asi zase budu muset zajet do Sevilly.