Byla jsem pokřtěná jako protestantka. Coź teda neznamené skoro nic. Znamená to možná tak to, že mi v půlroce nějakej pán vylil kýbl vody na hlavu a pronesl pár podivnejch formulí.
Pár let na to jsem si hrála s mojí kamarádkou "na doktora". Znáte to. Čistej a nevinnej podbříškovej zážitek. Bylo to super.
Jenomže pak přišel očistec. Katolickej. Rozhodla jsem se chodit na hodiny náboženství. Sama. Osvícené mamince to bylo fuk. A tam jsem se vám dozvěděla věci! O hříchu a tak. Mladý student teologie moc osvícený nebyl. Zaníceně nám vyprávěl o strašných mukách pekelných. V jeho výkladu praskaly kosti a tekla černá krev hříšníků. S hrůzou jsem zjistila, že patřím mezi ně. Že jsem úplně špatná, zkažená a že Pán Bůh se na mě moc zlobí. Po večerech jsem plakala. Moc. Nemohla jsem TO nikomu, NIKOMU říct, ten otřesný onanistický čin, který jsem spáchal ve svých pěti letech!! Modlila jsem se k Bohu. Aby mi odpustil. Jenomže on byl krutej. Nechal mý dětský svědomí smažit se na rozpáleným oleji fanatickejch nedouků. A to jenom proto, že jsem byla opravdová. Že jsem opravdově věřila.
Za pár let jsem opustila víru ve fatální mrzkost onanie a hodila kýčovitou sošku PANNY Marie do odpadkovýho koše. Dala jsem se na scestí a je mi na něm dobře. Pán Bůh už mě má rád. Sedí nahoře na nebi a směje se, že v něj nevěřím.
No a pak jsem jela do Londýna. A tam přiletěl můj milovaný. Je to Španěl. A Španělé jsou katolíci. Pan Franco to tak chtěl. Jsou jiní než Poláci. Nekamenují čtrnáctiletý děvče, kterýmu v bříšku vyrašila fazole a ona ještě nemá dost sil se jí dát. Gayové se v Madridu můžou zvesela brát. Na bordely v místní polopušti prší úrodnej déšť. Kondomy a antikoncepce jdou na odbyt. Nikde jinde jsem neviděla mladý lidi tolik šoustat. Jsou jak děti a rádi si hrají na doktora. Horká krev jim dobře vyživuje spodní orgány. Mozek už asi tolik ne.
Můj přítel je chytrej kluk. Nedávno mu zkolaboval počítač, těžce zavirovaný pornovirem. A přesto mi tvrdí že Maruška byla panna. Dává vám to smysl?
Mně ne. A když mi něco nedává smysl, vztekám se. Celou cestu ze Seven sister´s Road až domů jsem se vztekala. Jak je to jenom možný, taková tupost! Že by výplach ze střední školy Opus Dei?? A jak mě pak může s takovým klidem ojíždět? Vždyť nám při tom stojí za zády rohatej a nátáčí si naše hrátky na kameru, aby při posledním soudu celou tu zvrhlou scénu pustil Nejvyššímu.
Já, vzteklej analytickej čumák severu, jsem doteď zmatená nelogičností španělské víry. Monstrózní pohanský slavnosti, při kterejch oslavujou Kristovo utrpení spočívají ve vynesení megamodel Ježíšků a Panenek do prašnejch ulic. Velikonočním zvykem je koupit si nový hadříky a ukázat se pozlacenýmu Pánu Bohu v sexy outfitu. Někteří citlivější jedinci přitom upadají do transu a jejich okouzlená srdce na chvíli putují do nebeských výšin až k Němu. To všechno při pohledu na kýčovité monstrum, které nese na zádech deset mužů.
Tak nevím. Třikrát hurá kulturnímu relativismusu. Vypadá to, že moje děti budou pokřtěný. Jako španělští katolíci. Bůh jim pomáhej s jejich příliš myslící matkou.
