Když mi bylo čtrnáct, měla jsem míry modelky, až na to, že oněch šedesát mi zákeřná páska naměřila přes naducané stehýnko.
Přála jsem si mít dost odvahy na to, stoupnout doprostřed silnice a čekat tam na namachrovanýho frajírka. Měl přijet v závodním autě a jeho hebkou tlamičkou narazit do mých sádelnatých oblin. V pubertálním scénáři následoval příjzd sanitky a vlídná slova pána v bílém: Tak dobře, já vám ty vaše hnusný sloní nohy teda amputuju.Stejně je máte na sračku." To by bylo radosti!
Místo toho jsem ležela v pokojíku a brečela do polštáře. Aji ty slzy byly tlustý! Bůh, ten starej, zákeřnej senilní dědek mě ocejchoval asexuální tlustoprdelí a zkazil mi život! Hajzl! Sedávala jsem nad svým deníčkem a všechno, všechno to psala.
Když mi bylo osmnáct, založila jsem protestní klub. Rozhodla jsem se,že to dám. Že jsem krásná a tlustá a že ty dvě slova se vůbec nevylučujou. S podobně naladěnými kamarádkami jsme vedly úporný boj za naši objemnější identitu a vzájemně si chválily sexy špeky. Ale když došlo na krájení chleba stejně nás to semlelo. Anorektický vir atakoval naše poživačné činy, aby je změnil v semeniště výčitků svědomí. Nemoc to byla opravdu zákeřná. Pod jejím vlivem bezmocný mozek detekoval lačný pohled nadrženého samce jako znechucené zkoumání celulitických pohoří.
Ochrana Bohyně plodnosti a buclatosti, v níž jsme v tu dobu věřila, se bezmocně ztácela dušená vychrtlou rukou plastikové reality. Byla všude kolem! A byla i vevnitř. Ten malej ďas ve mě. Pořád chtěl, abych byla hubená. Napadal mé uvědomělé myšlenky představami o řeznících, co vám za poplatek vyjmou z těla kousek nechtěné sádlové úrody. Ještě, že jsem neměla peníze.
Ale teď už jsem velká holka. Velká krásná holka. To jsem chtěla říct. Chtěla jsem se vysmát svejm puberťánskejm strašidlům. Bohužel vidím, jak moc tyhle hovada mlátí svými kostnatými ideály, až to bolí, spustu lidí. Napíchnout jed do čela. Odsát, odstranit, napravit. Vykonstruovat. Modelína pod rukama šikovných obchodníků. Malá, ustrašená dušička uvnitř voňavvýho, hladkýho masíčka.
V to věříme. V krásu. A to víc, než v přísnýho katolickýho dědka nebo bohyni plodnosti. A někdy i víc, než sami v sebe.
