Vrátila jsem se zpátky z Andalusie obtěžkána přísahou, že už vejšku dokončím. Tuto pošetilost jsem pronesla v postkoitálním stavu bláznivé zamilovanosti. Nějaký potroublý hormon lásky vyfoukl z mých úst slova : "Sí, te lo prometo." Můj přítel zamnul rukama. A já se teď brodím bažinami zodpovědnosti.
Slib plním. Začalo to tím, že jsem se se ztaženým ocasem nasomrovala zpátky k mamince do bytu. Z finančních důvodů. Její naivní mateřské srdce zaplesalo radostí. To moje se ne. Pustilo mi na vzpomínkovém videu hororové sekvence našeho dřívějšího spolužití. Pro jistotu jsem si přečetla svoje deníčky. Depilované chlupy povstaly hrůzou. Zmítaná pubertálními křeči jsem tehdy o mojí životadárkyni psala všelicos.
Teď už jsme obě chytřejší. Abych vyplnila, co jsem slíbila, chodím denodeně do školy a tak mám hlavu řádně propláchnutou přednáškami všemožných docentů psychologie. Vím, že opravdoví dospěláci svoje rodiče přijmuli a odpustili jim. Ti ostatní jsou odsouzeni nimrat se na písečku dětství a mlátit zběsile lopatičkou po hlavě senilní maminky. Někteří hošánci odmítnou sundat plínky a jejich supermatky je nadosrmti přebalujou v zahnilé postýlce. To se pak těžko hledá nevěsta. Pokud tedy nějaká svatá Tereza nemá chuť dělat kašičky přerostlému mrněti. Jiní frajírci si ujedou na zastydlé vlně puberty. Obklopeni falešnou svobodou zahrabávají všechny vztahy do bahna nezodpovědnosti. Pak tu máme karikatury Barbín, co se v padesáti snaží zastavit čas. Hysterické fůrie házející jablky po nejapném ňoumovi, který zapomněl přinést kytku k 78 dni společného utrpení. Světice,nechající se dvacet let mlátit magorem. A tak dále.
Dřív jsem se, psychologicky uvědoměle, snažila nežně zabíjet různé vnitřní potvůrky. Jenže ony jsou to holky chytrý a vysrčili svoje odpudivý hlavičky vždycky zrovna ve chvíli, když jsem si myslela, že už jsem se jich fakt zbavila. Až jsem se jednoho krásného dne zasekla. Zírala jsem na svůj svět a zjistila, že šedivý betonový placky mě už neděsí, pro pohřebiště dětskejch snů nepláču a velkou část skládky bývalejch vztahů jsem rozebrala a zrecyklovala. Vlastně jsem se nacházela na dost hezkým místě a obludky nějak neměly, kam se usídlit. Ukázala jsem to všechno pragmatickému příteli. Podal mi svoji vyrovnanou ruku a oznámil, že celej tenhle bláznivej vesmír je něco úchvatnýho. Vydal se se mnou na průzkum a objevil spoustu pestrobarevnejch planet, měkkejch údolí a květinovejch koberců.Došla jsem k rajskejm místům mě samotný a zamilovala se do nich.
A to bylo ono. Jak říkají gestalt terapeuti, bod zlomu nastane, když se přijmete. Snaha zbavit se protivnejch vlastností často nevede k ničemu . Obvzlášť, je-li spojená s pocitem, že za tohle sám sebe fakt nemám rád. Je to mlhavej kruh, plnej zákeřnejch bažin. Nejsme bohové. Jsme vylepšený opice. Zvířátka obdařená úsvitem vědomí. Devadesáti devíti procentní bratři šimpanze. Hříčka evoluce. Měli bychom být sami k sobě občas schvívavější, myslím.
Jenže pod Řípem jsme holt nastavený jinak. Máme ve zvyku všechno semlít zdrcující kritikou. A pak žijeme v permanentní paranoie, že si na nás něčí huba taky pěkne zgustne . Utváříme si pseudobezpečí uvnitř partičky stejněsmýšlejících, pochybnejch polopropustnejch skupinek, který do svýho středu dovolí vstoupit jen sobě podobnýmu. Skrz brýle naší grupy se pak díváme a hodnotíme ostatní. Vžycky jsou na tom hůř. Kouří, o věcech nepřemýšlí, jsou nevzdělaní, hnusně se oblíkají, volí "blbou" stranu, nejí maso, nebo ho naopak jí,...
Na jihu Španělska jsem tohle nezažila. Oni připustí ke svýmu srdci kohokoliv. Nezavírají se do ledovejch pokojíků těch LEPŠÍCH. A nezavírají ostatní do mrazivý klece "toho nedostatečnýho, nehodnýho". Ať žije palmovej háj a jeho velkorysý slunce!!!
