Když mi bylo osmnáct, kysla jsem v zaprděným pokojíčku a rýpala tužkou vzkaz milovanému: Kde pořád jsi?? Bylo jaro. Na jaře měl konečně dorazit do mýho života, ale někde se cestou zpozdil. Na protest jsem sežrala tři balíky brambůrek, deset kofil a padesát tři jablek.
Antonie vrzala o pár bloků dál posmutnělou árii o dálavách. Pak sbalila baťoh, uvázala kristusky, zvedla tříkilovej mobil a zavolala mi: Jedem do Itálie. Do kapsy jsem strčila naspořenou tisícovklu, koupila pár rybích konzerv a toaletní papír. A jelo se.
Ráno jsme se vzbudila pod nádhernou horou a do obličeje mě pleskal alpský vzduch. Bylo tak krásně. Smály jsme se. K snídani byl chleba s cibulí. Před obědem nás naložil do rozvrzaný káry sexy bubeník Benjamín. Odpoledne nás přivítalo Rimini a moře! Moje první moře v životě a mega suknice, ve kterejch jsme na přeplněný pláži děsily plavkovité turisty. No jo, když my ty plavky nevzaly!. Kdo by čekal, že zdvihneme palce a dojedeme tak daleko.
Večer nám došla strava a Antonie to rozbalila kdesi v postraní uličce.Pihatá drobotina a její mihotající se houslové variace. Pár euro to vyneslo, takže jsme si mohly koupit chleba a máslový sušenky. Večer jsme spaly v parku obklopeném psímy exkrementy a bály se úchyláků. Takoví zelenáči!
O rok později už dvě samičky velkolepě vyjely až do Španěl. Pět dnů a čtyři noci na dálnici, tuberáckej kašel, hlad a....krása. Byly jsme tak daleko a požíraly život všema deseti. Celej tenhle bláznivej výlet vyvrcholil na Rainbow v měkkejch Mojžíšovejch tlapkách.
Další rok nás čekal Santiago De Compostella a jeho melodie a ten sexy divadelník a bublinkový víno a rackové.
A pak znovu.
A pak už ne.
Pak ke mně dorazil zpožděnej expres s Chlapem a k Antonii pro změnu direct čapí nadílka. Hvězdnatý noci na odpočívadlech přenecháváme velkoryse náctinkám.
Ať si to užijou. A ať to přežijou. To hlavně.
