Astrologie aneb předepsaná budoucnost

Jsou lidé, patří mezi ně především úctyhodné vědecké persóny,  pro něž slovo  astrologie synonymicky splývá se slovem blbost. No a pak tu máme tisíce dam, hippie slečen, jemných mužíčků a opilých blondýnek v baru, které za nejdůležitější bod rodící se konzervace považují otázku : "A co seš za znamení?" Těch je, myslím si, víc. Některé z nich jejich náměsíčná Luna v zbloudilém domě donutí ke studiu tlustých bichlí, ve kterých přiopilé planety krouží nad našimi osudy. Vstřebají do sebe prastarou teorii o vlivu hvězdných konstelacích a přijmou ji do svého středu. Pak ji bezelstně či se lstí šíří dál. Študovaní  magistři, docenti a profesorové naopak hřímají proti nevědeckému blouznění astrologických pošetilců. Blonďatá studentka chápavě přikyvuje a pod lavicí listuje knihou Slunečních znamení, aby předem prostudovala charakter sexy týpka, kterej jí včera řekl, že je lev.

Jsem pozdní normalizační dítě. Moji rodiče zaplňovali prázdnotu tehdejší doby kursy jógy a četli knihy východních mudrců a polomudrců. Maminčino břicho do mne napumpovalo makrobiotickou krev plnou semínek a já vypadla na svět jako vysněný bioprodukt. I když jsem v pubertě začala ucpávat vlákninová střeva hranolkami a růžové plíce zahltila spoustou odporného kouře podzemních putyk, maminčina nedůvěra k mainstreemovejm blbečkům, který si pletou mozek s mikrovlnkou na ohřátí předpřipravených názorů, se rozjásaně přenesla  na mé pubertální jeviště revoluce. K Vánocům mi Ježíšek  bezelstně nadělil velikou červenou knihu. Jmenovala se Astrologie. Přisála jsem se k jejím hebkým stránkám a bránila ji urputně před rádoby školskými autoritami co měly hlavu zahrabanou v pozitivistickém písku. Nervózně jsem listovala a hledala všechna ta "moje" znamení. Chtěla jsem vědět, kým jsem a proč a jak a co s tím.  Jako správná patnáctka jsem doufala, že magické knihy konečně potvrdí moji úžasnou osobnost, kterou celé tupé okolí nedokázalo vnímat.  Chtěla jsem si přečíst, že jsem křehká, imaginativní  a duchaplná květinka, která se dotýká jiných světů, kam tupouni stádovití se svým materialistickým kopytem nikdy nedohýkají. Chtěla jsem slyšet, že mám umělecký talent a chtěla jsem, aby někdo pohladil moji rozplývavou fantazii a řekl jí: "Ty seš ale šikovná holka.".

Místo toho na mě veliká kniha vybalila scvrklý kozoroží ksicht. Kozoroh je nudný, cílevědomý a má konzervativní pohled na svět. Taková ty seš, řekl mi můj Uran a Jupiter. Uff!! Někde se stala chyba, myslela jsem si. Studovala jsem všechny aspekty, domy a planety  čím dál víc a čím dál hlouběji. Na vedlejší frontě jsem nadále bojovala s rigidními neználky, kteří celý tenhle složitý systém odsuzovali bez jeho hlubší znalosti. To mě štvalo nejvíc. A štvě mě to doteď. Způsob, jakým odmítneme věci jako nesprávné a nefungující, aniž bychom se je snažili hlouběji poznat. A naopak, způsob, jakým nekriticky věci přijímáme jako směrodatné bez toho, že by prošli nějakým analytickým neuronem našeho já. Vím, že v informačním šumu dnešní doby je nemožné být si něčím jistý, ale alespoň bych v případě totální neznalosti problematiky upustila od jejího kritizování, jen proto, že nějak nezapadá do mé životní ideologie o kterou se opírám. Co kdyby se mi totiž zhorutila jak domeček z karet? 

Myslím si, že astrologie, výklady karet a podobné věštící techniky slouží k mazání velikého otazníku budoucnosti. A myslím, že v tom částěčně lžou. A že můžou být velmi nebezpečné. To si myslím a můžu to říct, protože jsem měla hlavu ponořenou do  tlustých astro knih více jak pět let. Sama sebe jsem použila jako pokusného králíka. Hvězdnou medícinu jsem naivně polykala. Otvírala jsem se prognózám, které mi ordinovala nebeská tělesa.  Vedlejší účinky se projevily záhy. Už to všechno mám v sobě a ven to nedostanu. Můžu se vůči předepsané budoucnosti vymezit, říct, že to všechno byla blbost, že konstrukt nebeských znamení je jen schizofrebnické šílenství magorů na babylonksé věži. Ale už navždycky s ním musím pracovat. Moje budoucnost je popsaná. A to nejen genetickým kódem DNA, nejen společností, ve které žiji, ale i jakýmisi pradávnými znaky, o jejichž objektivní platnosti pochybuju. Řekly mi věci, které jsem nechtěla slyšet a já ozvěnu tohohle praštěného uranu v osmém domě občas zaslechnu, zasměju se mu, ale stejně cítím jakousi fatální odevzdanost vůči jeho síle.

Věštby jsou mocné. Jsou mocné tím, že jim většinou, chtě nechtě věříme. Rozumem se můžeme opilé cigánce vysmát, ale čára na ruce jejím slovem nabyla významu a otiskne se i do duše. Ve chvíli vykládaní se vykladač stává autoritou,spojovatelem magických sil. Je to někdo, kdo ví. Uleháme nahatí do jeho rukou a jeho prsty necháváme drtit a mlít a mísit naši budoucnost, necháme ho pohrát si s tím, co napsalo nebe, nebo řekly karty. Necháme ho pohrát si s námi samotnými. Obnažení přijímáme do svého středu jeho sdělení. Poťouchlá kaše, složená z přísad astrologických teorií a osobnosti vykladače se pak na dlouhou dobu stane naším průvocem. Je to sakra velikej risk. A myslím, že nestojí za to. Že je lepší nechat všechny cesty otevřený, i když vám někdo tvrdí, že zrovna tahle k vám nepatří. Ani samo nebe by nemělo předepisovat vaši cestu. Co když se spletlo? Co když za dvěřmi není Viselec, ale Slunce?

A co si o tom všem myslíte vy?