Když jsem v březnu sjížděla sevillskou placku na rozvrzaným kole, který jisto-jistě pamatovalao velkolepého generála blbosti Franka, napadlo mě, že by bylo docela fajn vsunout do nákupního košíku připevněného na předních řidítkách nějakého rozkošného psíka s vypouklýma očima. Neprozřetelně jsem tohle své přání jako poťouchlý žert sdělila milovanému. Mělo být výzvu k láskyplnému haštěření na téma štěkajících smraďochů, jejichž nejlepším přítelem Andrés fakt nebyl. To jsem ještě netušila, že bezdomovecká princezna Chispita zavěřitla odér domova a vydala se na dlouhou pouť až do Murcie.
Správně si holka vypočítala, že můj milý bude tou dobou pobývat na divokém rockovém mejdanu u středozemního moře. Když se po třech pijáckých dnech nacházel v dostatečně zdevastovaném stavu, Chispita, tehdy ještě bezejmená čubička, se mu úlisně ometla kolem chlupaté nohy. Přítel na ni tupě koukal a jeho mozkové závity, chvějící se v alkoholovém oparu, měly problém identifikovat příslušnot malého tvora k nějakému živočišnému druhu. Nicméně zaregistroval hynotizující oči, které vypadaly, jako by je do směšně malých otvorů ještě menší hlavy narval nějaký poťouhlý zfetovaný andělíček, patron hybridního života. Dobromyslně si řekl: "Dovezu to domů Olince."
Nic netušíce jsem zevlovala v parku u řeky, když mi došla SMS o jakémsi dárečku, do kterého se nesmím zamilovat, protože bude trvat jen pár dnů. Doma bylo jako obvykle narváno kolem patnácti amigos, slastně kouřícíh hašiš, takže mě přítomnost malé chlupaté potvůrky nepřekvapila. Zeptala jsem se, čí je. "Tvoje." No teda! Chispita vytušila životní šanci, somrácky mi vlezela na klín a horlivě se jala vyjadřovat svoje sympatie. Ošklivé stvoření s odporně velkýma očima mě během pěti minut zmanipulovalo tak, že jsem okouzleně hleděla na esenci ideální psí kámošky. Čubice vychytralá vytáhla všechna esa z rukávu a předvedla estrádu psích předností. Malá, skladná, milá, mazlivá, inteligentní, zábavná a krásná!
Přítel řekl:" Zítra ji odvezeme do psince." "Néé!" křičela Chispita mými ústy. Netušíce, že jsem jen ubohým objektem psí manipulace, začala jsem používat úlisné úskoky proti svému příteli. "V útulcích psi zabíjí." tvrdila jsem vehementně a klikala energicky na internetový odkaz spolku přátel zvířat, který měl hned vedle inzerce na útulek inzerci na kremační službu. "Tak dobře," rezignoval přítel, "najdeme jí majitele." Chispita zamnula ocasem. Netušili jsme, co nám ještě nachystá.
Za týden poté jsem se nacházela ve stavu kritické zamilovanosti do chundelaté smraďošky. Ubohý přítel byl zanedbáván a já trávila hodiny v parku s mojí malou potvůrkou . Tu už nikomu nedám, začalo mi v hlavě narůstat nerozumné majetnické přesvědčení a Chispita vrtěla ocasem. No a pak to přišlo. Holka to měla dobře vypočítaný. Desátý den svého pobytu zmizela. Jako by ji někdo vygumoval. Když jsme odcházeli byla tam, když jsme přicházeli, byla pryč. Spustila jsem hysterický pláč zamilované nány a přítel, místo googlování útulků, tiskl a lepil plakáty po celém městě. Třetí den jsem konečně potkala kouzelnou babičku. Řekla mi, že chytrá šelmička si mezitím stihla ustlat v posteli útlocitné paňmámy. Omotala si ji kolem prstu stejně jako mě. Vzlykala jsem štěstím, když mi vesele skočila do náruče. Už to bylo jasný. Necháme si ji.
Když můj milovaný konečně pochopil, že bude sdílet životní prostor s malým chundelatým hnusáčkem,, štítivě ji posadil vele sebe na motorku a na veterině nechal vytahat z těla pětici nacuclých klíšťat. Rozjeli jsme akci "příprava na transport". Za měsíc byla Chispita nachystaná na přelet do českých končin. Machrovala se zánovním pasem, očkováním proti všemu a supermoderním čipem. Velkooká kříženkyně kdoví čeho se pěkně prodražila. V mezidobí stihla prodělat tuberácký kašel, sežrat pár použitých tampónů a vykadit se doprostřed jídelního stolu a doprostřed postele. Přítel se těšil, až mu spolu se mnou řekne adiós a usídlí se na zahradě mojí maminky.
Nestalo se. Letadloví inženýři zatrhli nalodění s rozkošnou bytůstkou a tak zůstala v horkokrevné Seville. Andrés chodí s pytlíkem po ulicích a uklízí extrementy. Chispita se v noci potají lísá do postele a přes den buzeruje spolubydlící pitbulku. Nad psími suchary povýšeně ohrnuje nos a žádá královskou stravu. Andrésovy snahy přesvědčit účastníky českého zájezdu, aby přibrali prťopejska selhali, a tak je zatím v prozatímní péči kudrnáče. Má ji rád. Moc rád. Odmítl mi ji poslat do Česka.
Výkon hodný Nobelovy ceny, Chispito!
http://album.enfemenino.com/album/chispitaferminbarradotrampotova
