Připadá mi někdy až hloupé, že pořád dokola používám tento nadpis a jen měním číslo, které jej zakončuje. Možná tentokrát někdo přečte ten samý nadpis a již sám si domyslí, o čem to budu psát. Nicméně ona pětka na konci nadpisu je více než symbolická, protože tento rok to bude pět svíček, které ponesu na Vánoce na hřbitov.
Jsem melancholik, dokážu si tohle již přiznat, ale nebyl jsem jím vždy, stal jsem se jím a dovedla mě k tomu smrt, věc tak přirozená, která kolem každého obchází a nikdo si ji nevšímá až do doby, kdy se jej osobně dotkne. A dotkla se mě znovu.
18.12.2011 se zapíše do dějin další výraznou ztrátou, zemřel pan Václav Havel, symbol České republiky, ale především čistý člověk se vším dobrým a zlým, co k člověku patří. Česká společnost se opět rozdělila, většina truchlí a menšina opačně. Dívám se na záběry v televizi, a ač to je o Václavu Havlovi, pro mě je to opět o smrti někoho významného.
Vidím znovu to krásné ráno, znovu ten telefon, znovu příjezd do rodiště, jeho ruku, objetí se sestrou, snášení rakve, soustrast, pohřeb a zapadající rakev. A v tu chvíli slyším komentáře přátel pana Havla, kteří jsou šťastni za to, že mu byla dopřána smrt ve spánku, kterou byl obdarován za to, jaký byl člověk.
Určitým způsobem mě to naplňuje a věřím, že otec byl také dobrým člověkem a proto mu byla dopřán stejný klidný odchod ve spánku.
Těším se znovu na Vánoce, ale opět již čtvrtým rokem pro ten jeden okamžik, kdy se sbalím a v tichosti a sám odjedu na hřbitov a budu tiše s úsměvem pozorovat, kolik lidí je tam se mnou. Shodou okolností před pár dny jsem znovu vysvětloval známým z práce, čím pro mě po otcově smrti jsou Vánoce a co je pro mě nyní symbolem Vánoc.
Tento rok je to pět svíček, které hrdě ponesu na hřbitov, abych vzpomenul na nejbližší, kteří zůstávají tak blízko nás v našich srdcích. Tradičně jako první odnesu svíčky Ireně a Dušanovi Vyskočilovým, rodičům mého otce, poté položím svíci a promluvím o životě s Emílií Doleželovou, mou drahou babičkou a jen o pár kroků dál se skloním k zapálení svíce, promluvě a tichému snášení slz u místa odpočinku mého otce Miloše Vyskočila. V ruce mi poté zůstane už jen jedna svíce, kterou si dovolím zapálit ve vzpomínku na úžasného člověka pana Václava Havla.
