Tento rok to začalo zvláštně. Ležím v posteli a jsem zcela pohlcen svou novou prací a vnímám kolem sebe jen to nejnutnější. Nechci promeškat žádný termín a chci prostě ze sebe vydat maximum. A při všem tom shonu zapomínám na ten důležitý termín, den kdy se mi změnil život.
Ležím v posteli a přišla za mnou máma, aby mi pověděla o svém plánu na další den. Že pojede do Přerova a něco kolem toho. Když se na chvíli moje uši soustředí na to, co máma říká, nějak mi to nedá a zeptám se ji, proč vlastně do toho Přerova jede. A ona mi připomene to datum. Jede do novin dát vzpomínku na tátu.
V tu chvíli si uvědomím, že jsem kvůli práci málem snad zapomněl na celý ten den. Na den, kdy mi zemřel otec. Po třech letech? Okamžitě jsem začal měnit svoje plány. Musím přece za tátou. Prostě musím.
Rozhodl jsem se, že po delší době zase napíšu nějaký ten nic neříkající řádek, ale před tím, že si přečtu něco, co jsem o otci napsal. Stačil jsem si přečíst jen jeden kousek Ztracen ve vzpomínkách III. a plně jsem si uvědomil, co se před třemi roky stalo. A znovu jsem se ponořil do celého toho dne, kdy vše začalo tím krásným ránem a skončilo tím dnem, kdy rakev klesala do útrob pohřební síně.
A když tak teď píšu a tečou mi znovu slzy, vzpomínám si, jak silně mě máma na pohřbu držela za ruku, znovu si vzpomínám na to objetí před domem se sestrou a nemůžu si zaboha vzpomenout na nějaké objetí s tátou.
Je hrozné, jak ten čas letí. Je hrozné kolika lidem už jsem při jejich výčitkách nad rodiči musel říct: „počkej jednou, až se něco stane, pak poznáš, jak své rodiče miluješ“. A s kolika lidmi už jsem během těch tří let cítil jejich bolest, když jim umřel někdo blízký a přesně jsem věděl, co prožívají.
Život jde dál, ale nikdy nechci zapomenout. A chci si vždy v ten týden smutku vzpomenout, co jsem prožíval, co prožívali moji nejbližší a chci si vzpomenout i na tu poslední chvíli s mým tátou, který náhle a nečekaně 30. března 2008 odešel a už nikdy se nevrátí.
