Mám za sebou zkoušku z Psychologie a Sociologie, tím ale myslím zkoušku pouze z předmětu těchto věd. Ale to neznamená, že o těchto vědách mám bezvadné povědomí. Tyto dva předměty a buď jim obrazně řečeno: „země lehká“, protože je mám za sebou, nebyly mými oblíbenými, ba dokonce jsou mezi mými předměty až na posledních místech.
Sociologie se do oblíbených předmětů zapsat nedala, asi jen z toho důvodu, že mi tento předmět moc neříká, je tam spousta sociologů a pokud k tomuto tématu nemáte blízko a živě vás to nezajímá, je tento předmět pouze trpěným zlem. Sociologie se ale přesto dostala v mém hodnocení před psychologii. Ale ne kvůli svému obsahu, ale kvůli profesorce, která tento předmět přednášela. Tato profesorka mě naprosto odzbrojila svým podáním tohoto předmětu, a kdybych se nemusel učit na zkoušku, tak z jejich přednášek bych se o sociologii nic nedověděl, nebylo to však kvůli tomu, že by o tom profesorka nic nevěděla, ba naopak, je to jistě dobrá socioložka, ale její stále se prohlubující výklad jednoho tématu je až někdy ubíjející. Ať můžete pochopit, co tím myslím, profesorka se jala porovnávat dálkově studující studenty a prezenčně studující. Stále více a více prohlubovala svou myšlenku směřující k prezenčním studentům. Když už jste si mysleli, že absolutně rozebrala denní studenty a jejich negativa, pozitiva, jejich charakterové vlastnosti, jejich vnímání školy a jiných vjemů, překvapila po malé odmlce dalším hlubším rozborem denního studentstva. Jako ještě jeden příklad uvedu její úvahy o zkoušce, kde si vlastně jakoby nahlas promítala pro sebe, jak zkoušku zkoncipuje, zda bude mít jen testové otázky nebo i vypisovací otázky, pak rozebrala výhodu té a té varianty, následně zhodnotila, že lepší bude, když bude forma kombinovaná, ale pak začala polemizovat nad tím, zda je takto pojatá zkouška průkazná, a tak pokračovala hodinu o zkoušce, až došla v sobě úsudku, že opravdu kombinovaná forma je z pohledu prověřování vědomostí nejlepší a nakonec to při zkoušce samé zakončila zkouškou, která měla jen testové otázky.
Zato na psychologii jsem se těšil. A před první přednáškou jsem si ani nedokázal představit, jak tento předmět u mě naprosto propadne, ale zároveň při přípravě na zkoušku se stane důležitou součástí mého dalšího vývoje. Ano jinak to nazvat nejde. Tento předmět u mě nejprve tedy propadl a za vinu to nemá opět nikdo jiný, než profesor. Pominu-li jeho odlišnou národnost, která mi působila problémy s tím profesorovi vůbec porozumět, co už nepominu, byla jeho víra. Možná už jsem to někdy uvedl, ale pokud ne, tak to uvedu teď. Nemám nic proti lidem, kteří věří v Boha. Chtějí-li v něj věřit, ať mu věří, ale hned dodávám, ale ať mě do toho netahají a tuto podmínku profesor jednoznačně porušil tím, že své přednášky prokládal příklady své víry a korunu všemu nasadil, když jako povinnou četbu ke zkoušce zařadil knihu, která sice je k tématu psychologie, ale formou smíření se s Bohem. To ve mně zakotvilo odpor k tomuto předmětu, protože jsem byl nucen, abych četl něco, co bych nikdy nečetl a číst ani nechtěl. Zkouška nakonec sice byla poměrně jednoduchá, navíc kvůli absenci profesora spojena s půlhodinovou přednáškou o způsobu průběhu zkoušky a o vhodnosti daného bodového hodnocení v podání již známé profesorky se sociologie, nicméně mé neduhy z tohoto předmětu to vyléčit nedokázalo. Ale přece jen pro jednoho profesora nezatratím obsah tohoto předmětu. Jak jsem již napsal. Psychologie se během přípravy na zkoušku stala i důležitou součástí mého dalšího vývoje. Jelikož při četbě podkladů, jsem narazil na zakladatele třetí vídeňské školy psychoterapie tedy logoterapie, tedy mnou pojmenované smyslologie. Tím, že jsem od té chvíle dokázal přesně pojmenovat problém, s kterým se poslední možná už i rok trápím, jsem se posunul dál, abych se právě tento problém pokusil díky tomu vyřešit.
A proto přestávám se zabývat smyslologií a začínám bádat nad logoteripií.
24.6.2010
