A je to zase tady, to chorobné nutkání něco napsat. Sotva jsem dopsal jednu věc, začnu nad tím vším uvažovat a zase musím jít a hodit to na papír. Tentokrát je to vzpomínka, která mě tak nutká.
Vzpomněl jsem si na jednu věc, kterou jsem se psaním hodně dříve pojit, napsal jsem několik povídek, které měly postaveny základy právě na tom. Člověk ve své fantazii dovede vykuchtlat takové pochody, až se sám diví, co to vymyslel.
Vždycky jsem si jako dítě přál být někým z královské rodiny, a kdo ne. Snil jsem ve své fantazii o tom, jak jednou zjistím, že můj dávný předek byl nějakým hrabětem, a když na to přijdu, stane se můj otec hrabětem, já budu vikomtem, tedy následníkem a až jednou otec zemře, stanu se hrabětem.
A tak se v době mého mládí zrodilo nutkání po poznání. A jednou v dějepise pronesené: „Kdo nezná svou minulost, nemůže porozumět současnosti a poznat svou budoucnost.", dostalo naprosto přesný význam. Chtěl jsem zjistit vše o mých předcích. A tak jsem začal vyhledávat všechna fakta, tedy rodné a úmrtní listy. Dočítal se a sestavoval svůj strom života. A pořád jsem čekal na den, kdy jednou začnu objíždět matriky a budu se dostávat dál a dál.
Mé nutkání o poznání svého minula, dostalo první trhlinu, když se v šepotu provalily polemiky nad původem mého otce. Tam se něco špitlo, tam něco jiného a já nebyl ten, kdo by se šel přímo zeptat.
S otcovou smrtí přišel nový impuls, abych jednou provždy udělal přítrž všem dohadům a jal jsem se konečně hledat svůj původ. Konečně jsem vyrazil na tu pouť, která měla trvat hodně dlouho, abych se dostal, co nejvíce do minulosti.
Ale začít jsem musel u sebe. Ač jsem nikdy neměl pochyb o svých rodičích, jel jsem se podívat, spíše ze zajímavosti a kvůli poznání, jak to bude probíhat, na svůj záznam v matriční knize. Samozřejmě, že se žádné překvapení nekonalo. Já jsem prostě byl já a moji rodičové byli mými.
A další byl na řadě otec. Věděl jsem, do čeho jdu. Věděl jsem, že jako potomek mám možnost nahlédnout do matričních záznamů svých rodičů a věděl jsem, že v případě nějaké anomálie, jako je například adopce, mi nemusí být nahlédnutí umožněno, ale otec už nežil, tudíž neměl být problém ani s tímto.
Odjel jsem do míst, kde byl matriční záznam mého otce, abych poznal pravdu. Všechno probíhalo standardně až do doby, kdy matrikářky nemohly najít otcův záznam. Mě začalo být polojasno. A jasno mi začalo být ve chvíli, kdy se matrikářky shodly, že záznam, který našly, je ten, který požaduji, a začaly polemizovat, zda záznam mohu vidět, nakonec usoudily, že otec je mrtvý a že záznam můžu shlédnout.
Polemikám byl konec. Otec byl adoptovaný. Zjistil jsem, kdo byla jeho matka, zjistil jsem, že jméno, které nosil, mu bylo soudně přiděleno a že než proběhla řádná adopce, žil s mými prarodiči od půl roku svého života.
Jak byl konec polemikám, tak byl konec s mým bádáním po své minulosti. Poslední záznam v mém stromu života nesl poznámku o adopci. Chvíli jsem se trápil myšlenkou, jestli jsem, kdo jsem, ale pak jsem usoudil, že můj otec byl můj otec a že tak jeho příjmení, i když to nebylo jeho původní, nosím oprávněně.
Poté kdy jsem zahodil toto své trápení, začal jsem se ptát, a ta myšlenka mě trápí teď, zda můj otec o tom všem věděl. Věděl o své biologické matce, věděl více než já, proč byl dán k adopci? Věděl i více, věděl o svém pravém otci? Nebo žil v blažené nevědomosti a o svých rodičích neměl žádné pochyby, protože to pro něj byli ti nejlepší rodičové? Zůstává jen poslední otázka:
Mám vůbec právo, při vší úctě k otci, kterou mu chovám, pokračovat dál?
25.1.2010
