Ležím v posteli a asi moc přemýšlím o svém životě. Proč zase? Dříve jsem pořád psal o lásce, o vztazích a radosti ze života. Poslední dobou se topím v myšlenkách, jaký smysl má vůbec můj život.
Možná je to jen způsobeno tím, že mám dovolenou. Nikdy jsem tak dovolené neprožíval. Dokonce si nevzpomenu ani, co jsem dělával v dřívějších zaměstnání ve své dovolené. Pamatuji si pouze tu v předešlém zaměstnání, byla skoro stejně dlouhá, jako mám teď. A když jsem ji před rokem měl, upadl jsem do takové skepse, že jsem si začal hledat novou práci, díky níž jsem chytl nový elán. Už jsem sice v nové práci dovolenou měl, ale zatím ne tak dlouhou a nebyla tak ledabyle promrhaná. Dostávám se znovu do skepse, ale tentokrát to není skepse z toho, že mám špatnou práci, teď mám dobrou práci, teď se dostávám do skepse jiné.
Dneska jsem si uvědomil, že kdybych se ženil, nemám nikoho, koho bych si vzal za svědka. Napadl mě jeden člověk, vyrůstali jsme spolu, dospívali jsme spolu, ale někde to skončilo, nemyslím úplně, jsme kamarádi. Na střední jsem měl kamaráda, který mi byl asi velkou oporou, i když on to tak asi nebral a ani to nevěděl. Byli jsme prostě kamarádi a já doufal, že nejlepší ba dokonce přátelé, ale se střední to skončilo, nemyslím úplně, jsme kamarádi. A dál? Dál jsem nevypátral nikoho, žádného pořádného kamaráda nebo přítele. Kamarádky a přítelkyně teď neřeším, raději. Všichni moji kamarádi se řadí do pár skupin. Buď jsou to bývalí spolužáci nebo bývalí a současní kolegové, a nebo jsou to kamarádi mé sestry. Ať počítám, jak počítám, nepočítám-li svou nejlepší kamarádku, přítelkyni Lenku, nemůžu najít nikoho jiného, za kým bych přišel a řekl, hele, kámo, mám problém. Nemám nikoho, s kým bych si někam vyšel, abychom probrali život, nemám nikoho, komu bych se svěřil.
Promrhal jsem svůj čas na přátelství? Proč jsem nebyl jako ostatní? Proč jsem se více nezapojoval? Proč jsem nevydržel u svých dobrých přátelství a měl jsem je vůbec? Dá se vůbec něco změnit? Dá se změnit to, že dokážu své přesné pocity jenom napsat? Ne, dokážu své pocity přesně i vyjádřit mimo papír, dokážu je říct, ale nemám komu.
Co kdyby se mi dnes narodilo dítě. Měl bych si s kým ťuknout? Ano měl, možná by to bylo i upřímné ťuknutí, ale některá i falešná ťuknutí by se našla, která jsou jen proto, že se ťuká a ne proto, že jsem hrdý otec. Nejsem na to asi ještě vyzrálý, říkám si, ale kdy budu? Neměl jsem být na přátelství už vyzrálý dávno? Bojím se snad někomu otevřít? Ne v tom problém není, rád bych se otevřel, jenže když začnu být otevřený, jsem obvykle přerušen a všichni jsou pak otevřeni mě. Jsem pouhá studna lidských trápení. Rád poslouchám, ale kdo vyslechne mě. Rád poradím, ale kdo poradí mně?
Bojím se, že mi něco uteče, ale dnes mi dochází, že možná já sám před něčím utíkám. Bojím se žít jinak, a proto žiju pouze svou prací. Jenže co pak budu jednou dělat, až o ni přijdu?
V dnešní skepsi mě znovu napadla myšlenka, že jednou budu mít velmi klidný, tichý a všemi zapomenutý pohřeb.
13.8.2008
